Měna a prázdniny v roce 1953. Zahradníček vzpomíná.

Dříve lidé na vesnici, někteří ještě dnes, nikdy žádnou dovolenou neměli. Ta byla pro měšťáky. Zdravý člověk musel pracovat 365 dní v roce, včetně letní dovolené, na kterou v průmyslu byl nárok. V soukromém zemědělství nikoli. K tomuto stylu života byly vedeny už děti. Ty, hlavně větší, sice měly prázdniny, ale byly to prázdniny z velké části pracovní. Zahálku jim dospělí netrpěli.

Bylo u naší obce několik větších rybníků, kde bylo ideální koupání, o nichž vědělo jen málo Pražáků, takže to bylo pro kluky eldorádo. Byly poblíž také poměrně hluboké lesy, o kterých už vědělo víc Pražáků, hlavně houbařů.  Rostli v nich také borůvky. Na začátku padesátých let jich bývalo ohromné množství. Takže na začátku prázdnin děti dostaly konvičky a košíky a za doprovodu některého dospělého už brzy ráno vycházely do lesa. Zvlášť velká úroda byla v roce 1954, rok po měnové reformě.

Borůvky byl tehdy výdělek pro malé i velké. Vesničtí lidé, co dojížděli pracovat do továren, si brali dovolenou a s košíky a vědry mířili do les. Mnozí dokázali natrhat za den (za 10 až 12 hodin) 30 kg i víc borůvek. Vydělali si tak 2 krát až 3 krát víc než ve fabrice. Výkup organizovala Jednota a platila tehdy 3,50 Kčs za 1 kg borůvek. Vykupovalo se ve večerních hodinách. Nákupčí borůvky sesypával do košíčků po 3 kg a po zvážení hned vyplácel peníze. Ještě večer, často už za tmy, přijela zelená Praga RND s plachtou na korbě. Borůvky ze všech sběren na trase vezla do Prahy-Ruzyně, kde byly překládány do letadel, aby příští den ráno zákazníci v Londýně či Paříži měli čerstvou pochoutku.

Jak vzpomínám, ten začátek padesátých let byl na vesnici sice politicky krutý, nikoli dramatický, jak je obyčejně popisován v literatuře či filmu. Ona i ta měnová reforma přešla ves bez problémů. Statek byl znárodněn už dávno předtím, správce i dělníci žili od výplaty k výplatě. Sedláci i chalupníci měli prázdné vkladní knížky a doma pár korun za prodej mléka a vajec. Ty měna přímo nepoškodila, spíš jim pomohlo zrušení přídělového systému na lístky. Zemědělci měli lístky prakticky jen na cukr a oblečení. Na lístky stál 1 kg cukru 16 korun. Bez lístků 140 korun. Sladilo se cukerínem. Pánský oblek na lístky byl za 1.000 až 1.200 korun, bez lístků za 8.000 až 10.000 korun.

Snad jen jeden sedlák, co předtím prodal větší množství jetelového semene, byl měnou postižen. Ale nic katastrofálního to nebylo, aby musel neplatné peníze házet do potoka, jako to dělali váleční a pováleční zbohatlíci ve Vožici a v Táboře a hlavně v Praze. Na měně vydělal hlavně stát. Jednalo se vlastně o zdražení zboží, i když byl vytvářen dojem, že došlo k zlevnění. Ceny v poměru 1:5 se změnily jen některé. Cukr po měně stál 14 korun. Rohlík 0,40 korun, pánský oblek 500 korun.

Nové peníze byly pro nás hodně zajímavé. Místo poválečných špinavých mincí se náhle objevili stříbrně se lesknoucí jedno- , tří-, pěti-, deseti- a petadvacetihalélové. A čisťoučké papírové jednokoruny, tříkoruny a pětikoruny. 

Zahradníček Josef