Nezaměstnanost je dílo politiků.

V českých regionech, v městech, městečkách, vesnicích dlouhá desetiletí existovaly malé i velké průmyslové a zemědělské podniky, které  až do devadesátých let dvacátého století svými výrobky,  zásobovaly místní obyvatelstvo a podílely se na zahraničním obchodu.

Po pádu komunismu r. 1989 se Československo a pak Česká republika nekriticky otevřely západnímu tržnímu liberalismu. Česká republika prakticky bez odporu ustoupila tlaku globálních trhů, které podniky v českých regionech lehce zlikvidovaly.

Následovala bezradnost a obrovská nezaměstnanost. Dodnes lidé v Čechách a na Moravě nevědí, co se vlastně stalo a jak k tomu došlo a jak si v nové situaci poradit. Jenže na to jaksi chybí v ČR iniciativa. Místní lidé si sami neporadí a centrální politiky to nezajímá.

České obyvatelstvo neprávem z likvidace místního průmyslu obviňuje "Evropskou unii", "Západ", nebo "Ameriku", neboť se domnívá, že čeští politici by nebyli schopni  pod svou zemí "podříznout větev." Chyba! Na vině jsou především domácí čeští politikové, kteří byli od počátku devadesátých let tak pitomí, že si neuvědomili, že každá země prosazuje svůj vlastní politický a ekonomický zájem a že vlastní politické a ekonomické zájmy si musí Česká republika hájit sama. (Klasickým příkladem jak likvidovat vlastní průmysl, je prodej Cukrovaru Hrochův Týnec.)

Klausovci se však rozhodli tak, že privatizace má přednost před vším, i třeba za cenu znásilnění českých zemí Západem.

Výmluvným příkladem ze začátku devadesátých let byla obchodní dohoda uzavřená s USA, ve které si Spojené státy vyhradily asi čtyřicet strategicky významných hospodářských sektorů, v nichž nebude českým vývozcům dovoleno vyvážet své výrobky do USA. ČR si hospodářská omezení dovozu z USA nevyhradilo vůbec žádná! (Jiří Krž, 1. dubna 2015)