Klausova privatizace zničila slavné továrny v pohraničí.

 Nedaleko státní hranice mezi Českou republikou a Rakouskem je nyní na 12 panelech instalována výstava 100 let Českých Velenic. O výstavu je zájem hlavně mezi Rakušany, kteří jsou s městem za řekou Lužnicí  i po 105 letech od rozdělení stále spojeni pomyslnou pupeční šňůrou.

Mírová smlouva ze Saint-Germain po skončení 1. světové války změnila hranici. 13 dolnorakouských obcí, takzvané Vitorazsko, bylo bylo postoupeno tehdejšímu Československu. Tím způsobem se do Československa dostalo nejen gmündské nádraží, které dostalo oficiální český název Cmunt, ale i železniční dílny z roku 1868 zaměstnávající na 2000 lidí. V roce 1922 byly spojeny blízké obce Česká Cejle, Dolní Velenice, Josefsko a Cmunt v jednu obec, která v roce 1925 dostala statut města pojmenovaného České Velenice. Na konci 20. let minulého století zde žilo více lidí než v okresním městě Třeboň.

Po Mnichovské dohodě v roce 1938 se České Velenice staly součástí Německé říše a města Gmünd, dostaly název Gmünd III. Čeští úředníci byly nahraženi rakouskými, z českovelenické měšťanky bylo zřízené německé gymnasium. Až do roku 1945 České Velenice zmizely. Na začátku roku 1945, se železniční uzel v Gmündu stal jedním z posledních míst, jímž těměř bez problémů mohly být zásobovány německé armády na východní frontě. Sovětská armáda požádala o pomoc Američany. 23. března 1945 US- force českovelenické nádraží, město a dílny bombardovaly. Zahynulo, podle odhadu německých úřadů, asi 1100 až 1300 lidí. Rudá armáda vstoupila do města 7. května 1945. 9. května 9 místních funkcionářů NSDAP spáchalo sebevraždu. 25. května 1945 byly České Velenice oficiálně obnoveny. V železničních dílnách byli rakouští dělníci postupně nahrazováni českými.

Předválečná sláva města se nikdy nevrátila. Zabránila tomu také "Železná opona", České Velenice byly v hraničním pásmu, všichni návštěvníci byli ve vlaku kontrolováni už od Českých Budějovic (47 km) a od Veselí nad Lužnicí (55 km). Silniční hlídky Pohraniční stráže kontrolovaly přijíždějící vozidla už v Nových Hradech a v Suchdole nad Lužnicí. České Velenice žily svým životem přidušeného pohraničního města, staré budovy chátraly. Železniční dílny byly po válce obnoveny a zaměstnávaly pořád spoustu lidí, stále projížděly rychlíky z Prahy na Vídeň.

Rok 1989 a pád Železné opony slibovaly rozvoj Českých Velenic, nové pracovní příležitosti, bydlení, intenzivní železniční dopravu, spojení s Vídní. Přišla však Klausova privatizace, obrovský majetek státních drah byl darován různým novým společnostem. Českovelenických železničních dílen se zmocnila společnost ŽOS České Velenice CZ a.s., která dílem neschopností a dílem záměrně postupně omezovala v dílnách činnost, až v roce 2014 propustila poslední zaměstnance a dílny uzavřela. Rozlehlý komplex, kterým město České Velenice 150 let žilo, osiřel, zarůstá trávou. Neskutečně smutný pohled. Místo očekávaného rozvoje pohraničí přišel úpadek, místo tisíců dělníků přijíždějí nanejvýš zákazníci vietnamských obchodů a erotických salonů, místo mezinárodních rychlíků, přijíždějí jen lokálky RegioPantery a RegioFoxy.