Nejvíc lidí chodilo na fotbal za Antonína Novotného a Klementa Gottwalda. Nejméně za Tomáše Garrigue Masaryka, Václava Klause a Václava Havla. Návštěvnost nejvíc narostla za Emila Háchy. V režimu ani míře demokracie klíč nehledejme…
Rekordní derby slavilo nedávno šedesátku. Počátkem září 1965 se na Strahově – v ochozech dříve Státního Masarykova stadionu, později Státního sportovního stadionu, Stadionu Československé armády, nakonec Stadionu Evžena Rošického – tísnilo 50 105 platících diváků.
Proč? Derby, nejsledovanější událost domácího sportu, se hrálo na největším fotbalovém stánku v Čechách a na Moravě. Oficiálně pro 45 000 lidí, občas však vstřebal návštěvu až o třetinu vyšší. V září 1935 se na něj při finále Středoevropského poháru Sparty s Ferencvárosem vešlo 55 000, v září 1936 při finále pro změnu s Austrií 60 000 diváků. Šedesátitisícové – jak se říkalo „mnohohlavé“ – publikum sem přilákala i reprezentace, poprvé v dubnu 1949 s Maďarskem.
Čtyřicet tisíc diváků přišlo na derby naposledy v dubnu 1968. Třicet tisíc v květnu 1975 a alespoň dvacet tisíc v dubnu 2009. Na opačném konci žebříčku se choulí 4619 srdcařů ze září 1981, 4700 z července 2020 a 4733 nejvěrnějších ze srpna 1990.
Čísel, kterým se ani nepřibližujeme, dosáhl fotbal bez marketingu, sociálních sítí a televize. Videoklipů a podcastů. Bez digitálních médií, online platforem, mobilních aplikací. Diváci chodili na soutěž, na klub a na hru, nikoli na produkt nezřídka předváděný jako reality show. Podhoubí „nejlidovějšího sportu“ tvořily obliba odvětví, tradice, mentalita fanoušků. A návštěvnost posouvaly faktory, které dnes chybí a chybět budou
V první řadě, kapacita stadionů. Na Strahov, Tehelné pole i Lužánky se vešlo až 50 000, na Letnou, do Edenu a Vítkovic přes 40 000 diváků. Pětatřicetitisícovou návštěvu zvládly Štruncovy sady v Plzni i Čermeľ v Košicích. Třicetitisícovou Stará střelnice a Bazaly v Ostravě. Víc než pětadvacetitisícovou Trnava, Malšovice, Juliska v Dejvicích…,
Nejlevnějším lístkům k stání druhé kategorie, „obvyklému ligovému vstupnému“. říkali za první republiky „šestikorunky“. Za protektorátu stály deset a po měnové reformě tři koruny. Chodili za ně dělníci, střední třída kupovala kategorii první. Sedadla – v lóžích, na tribuně a u hřiště – si vyhradila honorace. Upřímně řečeno, nabídka volnočasové zábavy byla omezená a ani desetikoruna utracená za utkání neměla příliš alternativ.
Za komunismu nejprve ceny určovaly úřady, „volná tvorba vstupného“ byla připuštěna teprve v roce 1965. V archivech dohledáme řadu dopisů, které tento krok kritizovaly. „Kdy přestanete okrádat návštěvníky čs. kopané novou tvorbou (zlodějnou) cen,“ stěžoval si Ústřednímu výboru KSČ fanoušek."
Sport a kulturu ve městech zařízla po roce 1970 Husákova propagace chat a chalup. Komunisté potřebovali lidi vyhnat z měst, aby se neorganizovaně neshromažďovali "Na fotbal jít nemůžu, protože musím být na chalupě," bylo nejčastější zdůvodnění absence v hledišti. Jinou výmluvou byly vyšší ceny vstupenek, kterou úřady svěřily klubům.
Bůh ví, co by říkali po listopadu 1989, kdy ceny vyskočily jako nikdy předtím. Čísla se pochopitelně propadla. V devadesátých letech na 5500, v dalších dvou dekádách na 4700. V sezoně 2002/03 chodilo na ligu v průměru 3878 a v ročníku 2004/05 3822 diváků! Stejně jako v dobách prvorepublikových dřevěných ohrad, nezpevněných ochozů a židlí u hřiště na Čechii Karlín nebo na ČAFC Královské Vinohrady.