Je dostatečně známo, že nejbližšími českými partnery současných německých neonacistů z AfD a podobných stran a spolků v Německu jsou čeští nacisté, kteří nejvíce zuří proti pokojnému krajanskému spolku (Ladsmannschaftu), což jsou potomci bývalých německy hovořících obyvatel českých zemí. Stejně tak je známo, že AfD odmítá zvrhlé poválečné dekrety méněcenností zakomlexovaného a mstivého Beneše. To českého nácka nezajímá, hlavně že na ulici může dělat rámus a nadávat Němcům.
Po roce 1945 bylo německé obyvatelstvo vyhnáno z oblastí, které v roce 1938 získala Třetí říše. V roce 1938, o půl roku dříve než Sudety zabrala Třetí říše Rakousko. Kde hospodářsky je dnes, 81 let po skončení 2. světové války Rakousko, a kde jsou české země?
Dnes je možné na internetu vidět bezpočet filmů a leteckých snímků děsivě rozbitých německých a rakouských měst na konci války. Pohled na obrázek rozbitého Hamburku nebo Norimberku vyvolává děs a zároveň údiv, jak tato města mohla vstát z mrtvých. Angličané a Američané intenzivním bombardováním Hitlera ke kapitulaci nedonutili, teprve pěšáci a pozemní zbraně Třetí říši porazili.
Přestože Rakousko bylo do roku 1955 okupováno sovětskou a americkou armádou vytvořilo si svůj politický systém, v jehož čele hned od roku 1945 stály socialisté (SPÖ) a lidovci (ÖVP). Poválečná léta však pro Rakušany byla stejně zlá, možná horší, než léta válečná, kdy mladí muži museli bojovat za Hitlera. Změna nastala v 60. letech, kdy v rakouské politice začal mít silné slovo český rodák (1911) Bruno Kreisky. Postupně sice získal přezdívku "Král dlužníků", ale jeho zásluhou se Rakousko dostalo mezi země s nejvyšší životní úrovní. Kreisky se nebál angažoval do blízkovýchodního konfliktu, do chudoby třetího světa ani do soužití se socialistickými státy ve středovýchodní Evropě. Mnozí mu vyčítali, že byl ochoten „mluvit i s ďáblem“. Ve snaze omezit terorismus zahájil dialog s libyjským vůdcem Muammarem Kaddáfím, s Jásirem Arafatem a Organizaci pro osvobození Palestiny. Problémem pro něj nebyli ani partneři na domácí scéně. V jeho menšinové vládě v roce 1970 zasedlo několik bývalých nacistů. Získal velkou podporu Svobodné strany (FPÖ) vedené zasloužilým důstojníkem SS Friedrichem Peterem. Do rakouské patriarchální společnosti vnesl v letech 1970 až 1982 liberalizaci školství, usnadnění rozvodů, právo na potrat, zrovnoprávnění nemanželských dětí, zavedení 40hodinového pracovního týdne, prodloužení dovolené, zkrácení vojenské služby či zavedení její civilní náhrady.
Období Kreiskiho rakouských vlád jako bašt vyspělé demokracie a prosperity mohli Češi za Železnou oponou jen závidět. Životní úroveň Rakušanům můžou závidět i dnes, kdy ve Vídni a v hospodářsky vyspělých oblastech Rakouska voliči podporují sociální spravedlnost. To je v Praze a v českých krajských městech dnes nemyslitelné.
Místo toho, abychom se pokoušeli tu rakouskou demokracii, prosperitu a humanitu napodobit, 36 let po Sametové revoluci, jsme stále mentálně, mzdami, úrovní politiky a mnoha dalšími skutečnostmi za železnou oponou a musíme od diskutérů (Hašek) a komentátorů poslouchat na ČRo Plus výlevy hodné majora Zemana.
Je to u nás asi ještě mnohem horší než v roce 1945. Tehdy benešovci a komunisté ruku v ruce jednoduše zakázali nevhodné, v tehdejší době pravicové politické strany. Zákaz se týkal především agrární strany, která bývala pilířem a majákem První republiky. Při současném pohledu na program a činnost prvorepublikové agrární strany zjistíme, že dnes by se jako pravicová strana vůbec neprosadila, voliči velkých měst by ji asi považovali za bolševickou odnož sociální demokracie. Současná ODS by v roce 1945 zřejmě byla považována za napodobeninu NSDAP. A současní odpůrci sudetských Němců? Jedná se zřejmě o potomky konfidentů gestapa, kolaborantů a spolupracovníků StB, kteří jsou sice směšní, ale také nebezpeční tím, že k násilí burcují sortu zlých agresivních lidi bez názoru.
Žádné komentáře:
Okomentovat