V
nedělním dopoledním přítmí jsem se vydal do centra města, abych viděl, a
případně popsal, oslavy 24. výročí sametové revoluce. Hledal jsem marně. V
ulicích předváděli řidičské umění
mladíci s obličeji na předním skle. Tak jako každou jinou neděli před
polednem.
Nic nepřipomínalo výročí dne, který nám změnil život. Pouze na budově
policie vlála velká česká vlajka s malou vlajkou EU. Ostatní úřady, školy a
podniky se už nenamáhají připomenout významný den státu vlajkovou výzdobou. Po slavení není nikde ani
potuchy. Nemrzne, ale je nepříjemná zima, proto návrat do
tepla a dávám se do psaní. Smutné počasí, smutná nálada. Do středy to
vzpomínání snad zvládnu.
V
televizi to v neděli vypadalo jakž takž slavnostně. Když prezident Zeman trucuje na invalidním
vozíku, řeční tedy premiér Jiří Rusnok. Projev má na papíru, ze zázraku dělá
výročí, z výročí zázrak. Povinnost! Pár vět o demokracii. Žádné nadšení.
Pak zpráva o Václavu Klausovi, jak
napochodoval se svou ochrankou k pomníčku 17. listopadu a lidi mu nadávali.
Klaus se vztekal, policie držela dav.
Rámus nacistů na můstku vypadal směšně. Hnutí vyznavačů násilí. „Národ, nic než národ" a „Čechy
Čechům." Aby nikdo nebyl na pochybách, kdo je vzorem, vystoupil
nacionalista z Jungen Nationaldemokraten. Chyběly jen výrazy jako "Antimenschen" a
"Gegenmenschen." Tak nacisté označovali menšiny.
Kdybych
v roce 1989 neposlouchal Svobodnou Evropu, tak bych o událostech na Národní
třídě 3 dni nic nevěděl. Nevěřil jsem
tehdy - a nevěřím dodnes, že jen několika naivním disidentům se podařilo
vytáhnout k protestům tolik studentů.
Vzhledem
k tomu, že studenty podporoval soudruh Mohorita z ÚV KSČ - asi to byl taky
předseda Svazu mládeže - myslím, že listopad byl akcí jednoho křídla komunistů.
Za pomoci StB, samozřejmě. Utvrdila mě generální stávka v našem městě, které
jsem se s dvěma spolupracovníky zúčastnil.
To
byla tenkráte na náměstí sláva. Byla tam tlačenice. A co jsem viděl? Proti
komunistům protestovali komunisté. Vedle vůdců Občanského fóra hrdě nesli
vlajky komunističtí ředitelé, náměstci a předsedové ROH a ZV KSČ. Jako na 1.
máje. A ty projevy na tribuně.
"My,
pracující závodu XY, nesouhlasíme se zákrokem proti studentům na Národní třídě
a podporujeme demokratické změny." Zástupci podniků, škol, z nemocníce a
odjinud volali po demokracii a nové vládě. Nejdelší projev asi měl
komunista-předseda MěNV (dnes jeden z nejbohatších lidí v kraji). Major z
vojenské posádky slíbil, že armáda bude podporovat demokracii, ale pouze
takovou, která zajistí socializmus. Ten prý bude armáda hájit všemi zbraněmi.
Zatleskali
jsme, zazpívali hymnu a šli domů, zastavivše se ještě v krámku Potravin Na
Růžku na dvě lahvová piva. Ani nám v rohu u dveří prodejny, s lahvemi v rukou, nebylo
ze sametové revoluce moc do řeči, a tak
jsme jen pozorovali tu dlouhou frontu u pultu. Chleba, mléko v igelitových
sáčcích, mouka, cukr, káva a další základní potraviny podávali zákaznicím hbité
ruce prodavaček. Žádné banány a ananasy. Určitě nás nenapadlo, že tohle všechno
za pár let zmizí. Že banány budou všude. A budou levnější než jablka, dokonce
než brambory.
Tušili
jsme nějaké velké změny. Budoucnost výkupu, tedy i naše, byla už za socializmu
nejasná. Jezedáci si vybudovali vlastní sklady obilí se sušičkami, výkup moc
nepotřebovali. Ten už propouštěl zaměstnance. U nás 2 lidi kvůli nadbytečnosti.
Místo jednoho nemocného dělníka a jedné účetní na mateřské přišli dva inženýři
na práci s počítačem. Padesátka byla na krku, řemeslo žádné. "Žrát budou
lidi pořád, v zemědělství je budoucnost." Všechno je jinak.
Nejsou dnes fronty u pultů, nejsou malé krámky a
hbité prodavačky. Nejsou ani ty továrny a dílny, ze kterých zákaznice do krámku
přicházely. Už se také neuvidí, jak po práci skupinky chlapů občerstvují se v
obchodě či před ním. Jednak do práce se jezdí auty, jednak dnes se s lahví
postávat jako za totality na ulici nesmí. Taková je taky vybojovaná
svoboda. Divná věc. To jsou asi důvody
včerejších prázdných ulic. Co vlastně
mají lidé oslavovat? Banány?
Zahradníček Josef.