V
nedělním dopoledním přítmí jsem se vydal do centra města, abych viděl, a
případně popsal, oslavy 24. výročí sametové revoluce. Hledal jsem marně. V
ulicích předváděli řidičské umění
mladíci s obličeji na předním skle. Tak jako každou jinou neděli před
polednem.
Nic nepřipomínalo výročí dne, který nám změnil život. Pouze na budově
policie vlála velká česká vlajka s malou vlajkou EU. Ostatní úřady, školy a
podniky se už nenamáhají připomenout významný den státu vlajkovou výzdobou. Po slavení není nikde ani
potuchy. Nemrzne, ale je nepříjemná zima, proto návrat do
tepla a dávám se do psaní. Smutné počasí, smutná nálada. Do středy to
vzpomínání snad zvládnu.
V
televizi to v neděli vypadalo jakž takž slavnostně. Když prezident Zeman trucuje na invalidním
vozíku, řeční tedy premiér Jiří Rusnok. Projev má na papíru, ze zázraku dělá
výročí, z výročí zázrak. Povinnost! Pár vět o demokracii. Žádné nadšení.
Pak zpráva o Václavu Klausovi, jak
napochodoval se svou ochrankou k pomníčku 17. listopadu a lidi mu nadávali.
Klaus se vztekal, policie držela dav.
Rámus nacistů na můstku vypadal směšně. Hnutí vyznavačů násilí. „Národ, nic než národ" a „Čechy
Čechům." Aby nikdo nebyl na pochybách, kdo je vzorem, vystoupil
nacionalista z Jungen Nationaldemokraten. Chyběly jen výrazy jako "Antimenschen" a
"Gegenmenschen." Tak nacisté označovali menšiny.
Kdybych
v roce 1989 neposlouchal Svobodnou Evropu, tak bych o událostech na Národní
třídě 3 dni nic nevěděl. Nevěřil jsem
tehdy - a nevěřím dodnes, že jen několika naivním disidentům se podařilo
vytáhnout k protestům tolik studentů.
Vzhledem
k tomu, že studenty podporoval soudruh Mohorita z ÚV KSČ - asi to byl taky
předseda Svazu mládeže - myslím, že listopad byl akcí jednoho křídla komunistů.
Za pomoci StB, samozřejmě. Utvrdila mě generální stávka v našem městě, které
jsem se s dvěma spolupracovníky zúčastnil.
To
byla tenkráte na náměstí sláva. Byla tam tlačenice. A co jsem viděl? Proti
komunistům protestovali komunisté. Vedle vůdců Občanského fóra hrdě nesli
vlajky komunističtí ředitelé, náměstci a předsedové ROH a ZV KSČ. Jako na 1.
máje. A ty projevy na tribuně.
"My,
pracující závodu XY, nesouhlasíme se zákrokem proti studentům na Národní třídě
a podporujeme demokratické změny." Zástupci podniků, škol, z nemocníce a
odjinud volali po demokracii a nové vládě. Nejdelší projev asi měl
komunista-předseda MěNV (dnes jeden z nejbohatších lidí v kraji). Major z
vojenské posádky slíbil, že armáda bude podporovat demokracii, ale pouze
takovou, která zajistí socializmus. Ten prý bude armáda hájit všemi zbraněmi.
Zatleskali
jsme, zazpívali hymnu a šli domů, zastavivše se ještě v krámku Potravin Na
Růžku na dvě lahvová piva. Ani nám v rohu u dveří prodejny, s lahvemi v rukou, nebylo
ze sametové revoluce moc do řeči, a tak
jsme jen pozorovali tu dlouhou frontu u pultu. Chleba, mléko v igelitových
sáčcích, mouka, cukr, káva a další základní potraviny podávali zákaznicím hbité
ruce prodavaček. Žádné banány a ananasy. Určitě nás nenapadlo, že tohle všechno
za pár let zmizí. Že banány budou všude. A budou levnější než jablka, dokonce
než brambory.
Tušili
jsme nějaké velké změny. Budoucnost výkupu, tedy i naše, byla už za socializmu
nejasná. Jezedáci si vybudovali vlastní sklady obilí se sušičkami, výkup moc
nepotřebovali. Ten už propouštěl zaměstnance. U nás 2 lidi kvůli nadbytečnosti.
Místo jednoho nemocného dělníka a jedné účetní na mateřské přišli dva inženýři
na práci s počítačem. Padesátka byla na krku, řemeslo žádné. "Žrát budou
lidi pořád, v zemědělství je budoucnost." Všechno je jinak.
Nejsou dnes fronty u pultů, nejsou malé krámky a
hbité prodavačky. Nejsou ani ty továrny a dílny, ze kterých zákaznice do krámku
přicházely. Už se také neuvidí, jak po práci skupinky chlapů občerstvují se v
obchodě či před ním. Jednak do práce se jezdí auty, jednak dnes se s lahví
postávat jako za totality na ulici nesmí. Taková je taky vybojovaná
svoboda. Divná věc. To jsou asi důvody
včerejších prázdných ulic. Co vlastně
mají lidé oslavovat? Banány?
Zahradníček Josef.
Žádné komentáře:
Okomentovat