Rusko,
okradené první světovou válkou o sto let usilování o institucionální
demokratizaci, prožívá další tragický odstavec víry ve vlastní osudovou
nadřazenost a vyvoleného vůdce. Vladimír Putin a jeho francouzští, britští,
němečtí, čeští, maďarští a bůhvíjací ještě nacionalističtí pohůnci jsou přitom
ze stejné díže, stejně neprozíraví a slepí, jako byli politici, kteří
v roce 1914 dovedli svět k válce.
My ve
střední Evropě bychom měli být o to citlivější. My už jsme měli Evropskou unii
– dříve než kdokoliv jiný. Měli jsme a byli jsme součástí mnohonárodnostního
soustátí se společnou legislativou a ekonomikou, dokonce i společnou armádou a
bezpečností. Pomohli jsme ho slepě rozbít – aniž bychom věděli, co chceme. Dnes
ho po kouscích znovu slepujeme dohromady. Jako by zkušenosti slepoty a utrpení
předchozích dvou generací nic neznamenaly.
jedna snová momentka a představa – dva potrhlí pseudosocialisté, neúspěšný ruský knihovník
Vladimír Iljič Uljanov a stejně neúspěšný rakouský malíř pohlednic Adolf
Hitler, sedí v roce 1919 v kavárničce na břehu jednoho ze švýcarských
jezer a v novinách si všimnou noticky o tom, že kdesi v Gruzii byl po
opilecké rvačce nalezen mrtev jistý Josef Džugašvili. A roztržitý Vladimír
Iljič si málem ani nevzpomněl, že ho kdysi znal… „Tak ještě jednu rundu, Adolfe
Aloisoviči…“ Jak krásný mohl být tento svět…
Žádné komentáře:
Okomentovat