Trapný ministr vnitra. Skladník vzpomíná.

     Jak jsem neměl Miloše Zemana nikdy v oblibě, tak nyní získává moje  uznání tím, že se nehodlá podřizovat názorům nejmocnějších politických subjektů. Zeman si přímo libuje v tom, jak může dráždit české primitivy, kteří si říkají novináři.

     Dříve jsem si myslel, že Zemanovy bláboly, co pronášel v zahraničí, poškozují Českou republiku. Naštěstí tomu tak není, Zemanovy zahraniční projevy tam mají minimální odezvu, tak jako měly projevy Klausovy. Rozdíl je v tom, že Klaus dlouho měl doma v řadách českých novinářů nekritické obdivovatele (jistě podplacené), kdežto Zeman má v českých mediích prakticky jen kritiky (jistě také podplacené).

     Pomalu utichá tragická událost v Uherském Brodě. Tragická několikanásobně. V první řadě to byl duševně vyšinutý vrah, který nedokázal svou životní situaci zvládnout. Druhou tragedií byl zásah-nezásah policie. Tragikomedií je vyjadřování ministra vnitra Chovance.

     Že prý je u nás moc zbrojních průkazů, tedy moc zbraní mezi lidmi. Za mého mládí, po válce, u nás měl pistoli snad každý druhý školák (pravděpodobně každý dospělý muž), přesto nikdo nikoho nestřílel. Alespoň se o tom nevědělo.  Někteří kluci pistoli někdy přinesli do školy, pochlubit se. Většinou  nic nového , co bychom neznali, nikdo nepřinesl. Nikoho ani nenapadlo žalovat. Hry na vojáky brzy omrzely. Starší kluci si vyzkoušeli v lese střelbu, ale  střílení do lahví a plechovek je dlouho nebavilo. Odložené a zapomenuté pistole a jiné pozůstatky války rezivěly v kůlnách a v různých skrýších. Když na ně narazili dospělí tak je hodili do rokle nebo do žumpy - bylo to okolo roku 1950, kdy si bezpečnost mohla vymyslet cokoli.

     Na druhé straně střelba tehdy zřejmě patřila k výchově mládeže. Už na měšťance, oficiálně Osmileté střední škole, jsme stříleli ze vzduchovek. Na učňáku jsme se skoro celá třída stala členy Svazarmu. Dvakrát týdně bylo možné chodit na střelnici a střílet z malorážek, a střílet. To byly stovky, možná tisíce, nábojů, co se za odpoledne vystřílely. Mimo toho několikrát za rok probíhaly povinné závody branné zdatnosti, s lyžemi i bez lyží. Bylo to něco jako současný biatlon, navíc se ještě házelo granátem a dělaly nějaké další opičárny.

     Na vojně jsem střílel jen dvakrát, tak 50 nábojů celkem. Zato pětiměsíční výcvik, ve kterém nechybělo pravidelné plížení plazení, jsem si užil důkladně. V blátě, kamení, trní, pod ostnatým drátem. Kdyby policisté z Uherského Brodu měli za sebou nácvik takového útoku v rojnici, který jsme nacvičovali ve všech možných situacích, asi by se zachovali jinak.

Zahradníček Josef