Císař Karel IV. někdy v 19. století dostal od českých intelektuálů titul Otec vlasti. Potom kdosi chtěl ocenit Františka Palackého za sepsání Dějin národa českého v Čechách a na Moravě a nazval ho Otcem národa. Titul se líbil, takže byl přidělen také Žižkovi, později prezidentovi Masarykovi. Ferdinand Peroutka tvrdil, že Češi jsou národem císaře Františka Josefa, neboť za jeho panování se zásluhou převzetí rakouského pořádku poprvé zřetelně etnicky a kulturně dostali na špičku mezi sedmnácti národy rakousko-uherské monarchie. Zásluhou pověstné vychytralosti, a také zbabělosti, se někdy říká, že jsme národ Josefa Švejka.
V poslední době se neodbytně vkrádají myšlenky, že největší stopy zloby v uvažování velké části obyvatel Čech, Moravy a Slezska zanechal až po roce 1945 jedovatý mužík Edvard Beneš. Mimo nenávisti ke všemu západnímu dal do vínku nemalého počtu krvelačných příslušníků českého národa Marxův a Leninův vynález zvaný kolektivní vina. Ten český národ ochotně uplatnil hned po válce při vyhánění českých Němců. "Mluvíš německy, jsi automaticky vinný za to, že Hitler rozpoutal válku a s ní souvisejícím násilí na některém českém obyvatelstvu."
"Když je možné potrestat člověka za to, že patří k určitému národu, pak je později také možné, že bude potrestán za to, že patří k určité společenské třídě nebo k určité politické straně," stručně už výše zmíněný Peroutka charakterizoval situaci po roku 1945. Peroutkovy předpoklady se splnily. A plní se dodnes. Kdo patřil svým politickým názorem, barvou pleti, jazykem, náboženstvím či velikostí majetku k nežádoucí skupině, která se nelíbila benešovcům a komunistům, stal se nepřítelem národa a byl za to trestán. Nejdříve ztrátou majetku, po roce 1948 ztrátou majetku a vězením, v mnoha případech i smrtí. Kolektivizmus se stal požadavkem doby po roce 1945. Po roce 1989 byl kolektivizmus obohacený o kolektivní vinu způsobenou narozením v nevhodné době a na nesprávném místě. Práce v mladém kolektivu je stále nepsaným heslem podnikatelů. Kolektivní vina je kolektivní vina, i když člověk za ní nemůže.
.Kdo se kdysi nějakou nešťastnou okolností dostal do spárů Státní bezpečnosti je automaticky považován za udavače, vyšetřovatele, tyrana a vraha. Stejně trapné jsou články o kolektivních zločinech pohraničníků. Pisálci, kteří ani vzdáleně nemůžou vědět, co to byla vojenská služba v předlistopadovém Československu, dělají šmahem vrahy ze všech pohraničníků. Dostalo se k Pohraniční stráži sice dost idiotů, kteří toužili po vyniknutí, třeba i při hrdinném zabíjení nepřátelských agentů a jiných nepřátel socialistického zřízení, ale většina vojáků základní služby se k ochraně hranic dostala bez vlastního přičinění a snažila se dva a půl roku drsné vojenské služby nějak přežít. Mluvit v případě vojáků základní služby v Pohraniční stráži o kolektivní vině je základní neznalost až hloupost. Kdyby stříleli po lidech, když měli příležitost, nepočítali by se mrtví na desítky, ale na tisíce. Jiné to bylo s vyššími veliteli napojenými na ministerstvo vnitra, konkrétně na složky StB, kteří se zadrženými lidmi snažili své funkce uhájit, vylepšit a dosáhnou co nejvyšší hodnosti.
Jestli si Klub českého pohraničí postavil na Cínovci, na svém pozemku, pomník, svět se nezboří. Je proto ubohostí kvůli tomu ohlupovat mladé lidi, kteří si to, co se v zemi dělo po roce 1948, nemohou představit. O tom, co se dělo v pohraničí, nevědí téměř nic mladí, a ani starší lidé z Prahy a celého vnitrozemí. Jednalo se o tamní obrovský majetek, o který byl zájem doma i v zahraničí. Proto neustále přicházeli a odcházeli oficiálně i neoficiálně lidé, jimž se nejednalo o bydlení a práci, ale o bezpracné zbohatnutí. V každém případě po 30 letech od převratu obviňovat pohraničníky z kolektivní viny, je ubohost hodná duševně zakomplexovaného Edvarda Beneše.
Žádné komentáře:
Okomentovat