Tušení, že rok 2022 prožije občan ČR pod jednou z nejhorších vlád, se naplňuje. Otázkou je, jak dlouho koalice pod heslem "Na chudý lid je třeba přísnost" bude fungovat. Jistě se najdou i běžní občané, kteří premiérovým uslintaným vzpomínkám na vítěznou volební kampaň jsou schopni tleskat. Všechny zamlžené plány Fialovy vlády mají společného jmenovatele, jímž je Babišova vláda, která podle Fialy 8 let dělala všechno špatně, protože rozmazlovala důchodce slevami jízdného a také vyhazovala peníze do zdravotnictví, které zachraňovalo zbytečně moc lidí.
Návrat ODS do vlády probudil malé i velké podvodníky a zloděje, kteří ve vzduchu zavětřili příležitost další privatizace či transformace. S Fialovou vládou ožili především ti, jimž zemědělská půda drobných vlastníků nedává spát. Nejedná se samozřejmě o zemědělce, kteří touží den co den v horku, v zimě, v prachu, v blátě, v hnoji a šmíru odpracovat šestnáctihodinovou směnu, ale o podnikatele, za které všechny práce udělají pracanti z Ukrajiny nebo Rumunska.
Vzhledem k tomu, že ASZ byla založena bandou prospěchářů z ODS, je třeba spory s Agrární komorou brát s rezervou. Jeden je za 18 a druhý bez 2 za 20. V obou případech se jedná o vyznavače megalomanského zemědělství. Tradičnímu kulturnímu zemědělství, jaké je provozováno v sousedních zemích, bylo v ČR odzvoněno v 90. letech, ještě než se rozběhlo. Klausovi stačilo za pomoci 3T zabránit rozpadu kolchozů a zprivatizovat prvorepubliková hospodářská družstva, která jako státní výkup fungovala do začátku 90. let.
Sklady a jatky během privatizace tak dlouho měnily majitele a byly rozkrádány, až je za pár korun skoupil Babišův Agrofert, kterému teď Klausovi rádoby chalupníci (výměry nejméně 500 ha) nemůžou přijít na jméno. V té době spousta podvedených malozemědělců (do 30 ha) musela skončit (včetně mnoha těch, kteří soukromě hospodařili i za komunistů), protože mléko jako základ příjmů od nich mlékárny přestaly odebírat, peníze za zvířata dodaná na jatky byly dobytné jen s velkými obtížemi, často se během té doby i 3 krát změnili majitelé jatek. Peníze za obilí přicházely až před příští sklizní, cena byla stanovena až podle odhadu další sklizně. O spoustu peněz malozemědělci přišli v krachujících kampeličkách a bankách, především v Agrobance. Sedlák nemohl nechat práce na poli nebo ve stáji, běhat kvůli dotacím po úřadech a vymáhat pohledávky, v zemědělství se nedá na čas zastavit. Než se nechat urážet a beznadějně ztrácet čas hledáním svých vkladů a pohledávek, bylo ekonomicky lepší najít si práci mimo zemědělství a půdu dát do nájmu těm, kteří se k zemědělskému podnikání měli od státu zajištěné nejlepší podmínky. Velké zemědělské podniky mohli zaměstnat a snadno zaplatit právníky a ekonomy, kteří jim pohledávky vymáhali.
V minulosti byli lidé v zemědělství hlavně proto, že si zajistili pro sebe a své rodiny vyrobit dostatek potravin, co vyrobili navíc a prodali, bylo jen přilepšení. Až do poloviny 19. století bylo v českých zemích naprosto zdravé životní prostředí, později se zásluhou rozvoje průmyslu a přechodu na vytápění uhlím ovzduší v průmyslových městech začalo zhoršovat, V krajích bez průmyslu a řídce osídlených zůstalo zdravé ovzduší až do současnosti. Jiné to bylo s krajinou, jejímuž poškozování bránily vlastnické vztahy.
Území státu původně patřila králi, který je rozprodal šlechtě, a ta z ní panovníkovi odváděla daň. Šlechta sama veškerou půdu nestačila zúrodnit, proto zakládala vesnice a půdu přidělovala jednotlivým usedlíkům, nechávala si jen dvory v blízkosti sídel.. Při osidlování krajiny ve středověku byl k zúrodnění vyčleněn vždy určitý hon, každý osídlenec dostal od vrchnosti jen tolik půdy, kolik stačil přeměnit z divoké lesní krajiny na zemědělskou půdu. Jednalo se plochy 0,1 až 0.5 ha Když osídlenci tento hon zúrodnili, dostali k zúrodňování hon další. Výměna a spojování těchto malých parcel bylo velmi obtížné zvláště v katastrech s rozdílnou kvalitou půdy.
Vlastnictví i malých ploch zemědělské půdy bylo základním způsobem obrany před hladověním hlavně v době válek. Volání vesnických i městských bezzemků, kteří během 2. světové války nemohli sehnat potraviny, vyvolalo napětí mezi šlechtou a církví na jedné straně a socialisty a republikány na straně druhé. Toho po válce využili populisté z Agrární strany, jimž se jednalo především o zisk největšího počtu hlasů ve volbách a prosadili agrární reformu, při níž byla velkým šlechtickým a církevním velkostatkům půda četně dvorů zabavena a přidělena drobným zájemcům. Půda, která zbyla u dvorů (zbytkové statky), byla za symbolickou cenu i s dvory prodávána válečným zbohatlíkům. Noví majitelé hospodařit zemědělsky nedovedli, upadali do dluhů a exekucí, takže se i několikrát vyměnili.
Po 2. světové válce se agrárníky, kterým jako úhlavním nepřátelům samozvaného diktátora Beneše byla zakázaná činnost, snažili napodobit komunisté a přidělovali zemědělskou půdu zabavenou Němcům a agrárním politikům. Malozemědělské závody vytvořené po obou světových válkách se po roce 1945 ukázaly jako zátěž, protože rodiny nových majitelů neuživily, mnohem jednodušší bylo pracovat v průmyslu a stavebnictví, kde mzda za osmihodinovou práci zajišťovala mnohem vyšší životní úroveň než neoceněná dřina na polích od tmy do tmy.
Velkého množství nových drobných vlastníků zemědělské půdy a jejich nenávisti k selskému stavu využili po roce 1949 komunisté při združstevňování . Během 10 let byla veškerá zemědělská půda ve velkých družstevních nebo státních podnicích. To byl světový unikát. Komunisté se neobtěžovali znárodňováním, stačilo jim půdu převzít do užívání. Během 30 let od konce kolektivizace došlo k různým dědickým změnám, k půdě se dostali lidé, kteří žili daleko a se zemědělstvím neměli nic společného. Nadšené polistopadové zprávy o návratu ke kulturnímu malozemědělství se minulo účinkem, hospodařit začali většinou jen bývalí sedláci důchodového věku, jejichž potomci nevěděli, o co se jedná, a když zjistili, že se jedná o práci s nejistým efektem, drželi se teplých místeček ve městech.
V roce 1938 bylo v českých zemích více než 1 milion zemědělských závodů, v současnosti je jich asi 5.000. Směšné jsou představy bývalého ministra zemědělství Bendla, že poté, až přímé platby na 1 ha budou stejně vysoké pro soukromé zemědělce i pro velkovýrobu, lidé se do soukromého zemědělství pohrnou. Stačí se podívat na vlastnictví pozemků, na polovině pozemků už nejsou vlastníky ani potomci původních hospodářů, neboť dědici je za symbolické ceny prodali různým spekulantům, kteří je pronajímají velkovýrobním farmám.
Žádné komentáře:
Okomentovat