Charitativní sbírky jsou špinavým a oprýskaným zrcadlem českého státu

 Obyvatelstvo ČR na charitu poslalo miliardy, nejvíc před Vánoci. Pověst charit kazí podvodníci. Lidé vloni poslali dobročinným sbírkám 14,1 miliardy Kč. A podle posledních dat Fóra dárců to vypadá, že podobného výsledku jako loni dosáhnou organizace i letos.

Pokud se vyskytne příznivé hodnocení charit, tak je to kvůli tomu, že stát vedle nich vypadá jako lakomá primadona, která se o život v přízemí nezajímá. Úředníci, to jsou tupé oficiální struktury, zatímco ti, co vybírají na pomoc slabým a přehlíženým, profitují na lidských citech. Stát tím, že se zbavil povinnosti plně pomáhat potřebným, stal se nedůvěryhodným a nebezpečným.

Obecná populace je náchylnější k impulzivnějšímu a emotivnějšímu přístupu, více tak přispívá na různé sbírky, ve kterých figurují příběhy opuštěných či nemocných zvířat,

Milionáři naopak posílají více peněz na Ukrajinu, sport, kulturu a umělce. Velmi často suplují roli státu a snaží se svou podporou posunout společnost jako celek kupředu. Nejčastěji tak podporují oblast vzdělávání, rozvoj vědy a techniky, nezávislé žurnalistiky či mládežnického sportu

Můžeme donekonečna dělat charitu, přesto se nic nezmění na systémovém bezpráví, epidemiích a chudobě. Pokud jsme se z covidu a jiných problémů dostali, pak to nebylo zásluhou charity, ale kvůli státním výdajům na osvětu, zdravotnictví, hygienu, ochranu práv pracujících, atd. 

Po roce 1989 se dařilo na veřejnosti šířit fámu, že stát je špatný hospodář. Tvrdilo se dokonce, že co je státní, je komunistické. Někteří lidé tomu věřili a věří dodnes. Občan byl zahrnován nadějí, že po privatizaci, a rovněž rozkradení a zničení, státního majetku bude žít jen a jen v blahobytu a stát nebude do způsobu jeho života mluvit.  35 let tohoto "blahobytu" potvrdilo odvěkou pravdu, že špatnými hospodáři mohou být jen lidé. Jestliže dnes je erár poloprázdný, může za to jen a jen Fialova vláda, která zrušením superhrubé mzdy. EET a dalším zvýhodněním prospěchářů, sobců a jiných lidí všehoschopných zabránila přísunu peněz do státního rozpočtu. Přitom průměrný občan nikdy v historii neodváděl do státní pokladny tak velké procento příjmů jako dnes. 

Proto lidem, kteří zásluhou špatného politického systému a špatných rozhodnutí vlády byli poškozeni, neměly by pomáhat charitní sbírky, ale na prvním místě stát, který místo toho krmí nepřehlednou armádu úředníků, staví předražené dálnice, penězi přecpává rozežrané školství a rozmazluje mládež a mladé rodiny.

Na charitě je děsivé, že na prvních místech lidé posílají peníze na činnost útulků pro zvířata, miliardáři podporují nejraději nejbohatší sportovní kluby. Potřební lidé, dětské domovy, zdravotnictví musí čekat, co na ně zbude.