Babiš nechce být jen největším politikem, ale také největším polírem.

Ministr financí a majitel Agrofertu Andrej Babiš po vstupu do zdravotnictví rozšiřuje svoje byznysové impérium o další odvětví. Jihovýchodně od Prahy, v obci Průhonice, postaví jeho firma Imoba, kterou Babiš stoprocentně vlastní, novou obytnou čtvrť.

Budoucí čtvrť má zatím pracovní název Průhonický resort a jeho podoba ještě není kompletní. I z tohoto důvodu je předčasné odhadovat, kolik bude developerský projekt stát. Průhonice platí za dobrou adresu a dům zde má řada movitých lidí a manažerů včetně Babiše. V nové čtvrti se počítá s 56 vilami velkorysé velikosti - domy s plochou kolem 300 metrů čtverečních a parcely až 2500 metrů čtverečních. Noví majitelé by se do domů mohli stěhovat v roce 2017.

Ve společnosti Imoba působí lidé z Agrofertu, členkou představenstva je Babišova manželka Monika. Babiš do firmy Imoba zhruba před rokem vyčlenil všechny nemovitosti Agrofertu v hodnotě několika miliard korun, patří pod ni i restaurace v Česku a ve Francii. Babiš v Průhonicích provozuje luxusní tělocvičnu a restauraci Sokolovna a na náměstí plánuje otevřít další gurmánskou restauraci. Babiš v Průhonicích dále vlastní budovu, v níž sídlí Alzheimer centrum.

Autorem návrhu Průhonického resortu je ateliér A 32, jehož tváří je architekt Ivan Kolář. Ten také navrhoval nové sídlo Agrofertu na pražském Chodově, stejně jako sousedící Centrum pohybové medicíny. Centrum provozuje známý fyzioterapeut Pavel Kolář. Zhruba 300 milionů na výstavbu poskytl Kolářovi právě Babiš.

Zničí EU sama sebe?

Evropská unie byla nepochybně vynikajícím úspěchem moderního státnictví. Změnila kontinent, který se zdál být odsouzen k propadnutí "dědičné nenávisti" v jeden z nejharmoničtějších regionů planety. Mezi lety 1989 a 2014 Evropská unie prakticky zdvojnásobila počet členů a to ji katapultovalo na třetí místo v lidnatosti za Čínu a Indii. Nyní provozuje největší ekonomiku světa a také vede v pořadí globálních obchodních velmocí.

Přes veškerý svůj úspěch, se nyní evropský projekt kymácí na pokraji selhání. Socioekonomická nerovnost obyvatelstva roste. Země Východní a Střední Evropy, dokonce i relativně úspěšné Polsko, jsou zadržovány, aby nedokázaly vyrovnat rozdíl v příjmech proti bohatší polovině kontinentu. A vysoce zadlužená periferie revoltuje. Majetková nerovnost je vždy příčinou vzniku takových totalitních režimů, jako byl nacizmus a komunizmus.

Pokud ekonomické a politické špičky EU nesejmou klapky z očí a podají se dalšímu uspokojení, Evropská unie bude následovat Sovětský svaz, Jugoslávii i Československo na smetiště dějin selhavšího federalismu. Evropa jako kontinent samozřejmě zůstane, její národní státy by se mohly těšit různým stupňům prosperity, ale Evropa jako idea bude navždy vyřízena.

Jednota v mnohosti je možná lákavá koncepce, ale EU potřebuje víc než pěknou rétoriku a dobré úmysly, aby dál držela pohromadě. Pokud nepřijde s lepším receptem, jak se vyrovnat s ekonomickou nerovností, politickým extrémismem a sociální netolerancí, její oponenti budou mít brzy dost sil k tomu, aby zatáhli za záchrannou brzdu evropské integrace. Následný kolaps režimu by byl tragédií nejen pro Evropu, ale pro všechny, kdo doufají, že překoná nebezpečné rivality minulosti.

(Jiří Krž, 31.1.2015)

Jsou výsledky kolektivizace věčné?

         České zemědělství je známé tím, že zemědělské podniky v ČR jsou suverénně největší v EU. Vzhledem k tomu, že ČR je členem EU, české zemědělství svým průmyslovým charakterem staví celou Společnou zemědělskou politiku na hlavu. Po deseti letech od rozšíření unie konečně to začínají chápat politici i úředníci v Bruselu.

        Jedná se o dotace. Brusel je v podstatě bezmocný, není schopen zabránit tomu, aby velké podniky v ČR bezpracně nepobírali mnohamilionové podpory, které v jiných zemích jsou určeny na zajištění základní životní úrovně selských rodin a rozvoj vesnic.

          Problém EU je v neznalosti českého - a východoevropského vůbec - prostředí. Západní zemědělští politici a komentátoři se zoufale snaží odpovědět na otázku, proč i po čtvrt století privatizace zůstává v CR velkovýroba pohromadě. Podobná situace je na Slovensku a ve východním Německu, avšak tam není únik peněz určených pro venkov tak markantní. Na vině není jen vlastní kolektivizace, ale mnohem starší české sympatie k marxizmu.

            Pokud chce někdo pátrat, proč je česká zemědělská velkovýroba tak odolná a "vyčuraná", měl by sledovat, kdy násilně začala být rozbíjena česká vesnice: Agrární reforma 1919, vysídlení pohraničí 1945, kolektivizace 1949 a transformace 1992. Na těchto čtyřech násilnostech československého státu je postavena současná česká zemědělská velkovýroba. 

Přežije Šumava Duhu a aktivisty?

Nešťastná Šumava se již pětadvacet let zoufale brání nátlakovým skupinám typu Hnutí Duha a aktivistickým vědcům. Tolik trestních oznámení, tolik soudních sporů, tolik pokut, tolik blokád, tolik demonstrací, tolik odvolávání ředitelů, tolik mediálních bojů nemusel podstoupit žádný jiný český region. Jen za dobu platnosti posledního Plánu péče se vystřídalo 6 ředitelů NP Šumava, což je celosvětový unikát.

Cílem nevládních skupin je  nechat šumavské lesy svému osudu a čekat, že tam za tři sta až čtyři sta let vyroste prales. Tato myšlenka má podporu jakýchsi vědců, ale naprosto s ní nesouhlasí demokraticky volené orgány, šumavské obce, kraje a horní komora parlamentu a taky rozumně uvažující lidé z celé zemi.

Zájmy na vzniku „divočiny" se pak větví. Vědci čerpají milionové granty a publikují vědecké zprávy, kdy se mnohdy zkoumá samotné zkoumání. Typickým příkladem byl výzkum houby Beauveria bassiana, vyhozené miliony a mediální humbuk. Do zkoumání šumavských procesů však jdou stovky milionů korun a řada vědců si z vybájené šumavské divočiny vybudovala luxusní existenci, přičemž státní pokladnu používá jako dojnou krávu.

Každá kůrovcová kalamita je doprovázena masivním kácením v okolních lesích. Během úmyslně rozpoutané kalamity v letech 2007 až 2010 byly vykáceny a prodány cca dva miliony kubíků dřeva. Některým lidem, kteří byli přisáti na tyto těžby a prodej dřeva ve stovkách milionů korun, proto stojí samozřejmě za to tuhle vědeckou „divočinu" podporovat.

 A pak jsou tu vůdci aktivistů, kteří považují současné šumavské lesy za přežitek doby a za každou cenu je chtějí zničit. Na ně se nabalují aktivističtí sympatizanti, kteří o přírodě nevědí lautr nic a jezdí se na Šumavu přivazovat ke stromům, aby měli novináři co filmovat a fotografovat.

Počasí je nebezpečné? Skladník vzpomíná.

Přicházející týden je prý nejchladnějším obdobím v celém roce. Podle dlouhodobých měření. V zamlžené neděli zůstává čas k napsání článku. S tím počasím je to zvláštní. Zdá se mi, že je pořád víc nevyzpytatelné, tedy nebezpečné. Meteorologům není co závidět, když se mají trefit do předpovědi. Pan Klaus si může říkat a psát dál své knihy o neměnném počasí, já při pohledu na staré fotografie o oteplování Země už nepochybuji.

      Dnes už řeky nezamrzají. Ještě ve 40. a 50. letech se v zimě Vltava v Praze přecházela po ledě jako po mostě. Bez obav se tam bruslilo. A nejen v Praze a nejen na Vltavě. Na řekách a rybnících se stavěly hokejová hřiště a hrály hokejové zápasy. Dokonce krajské soutěže. Ještě je možná někde spatřit u rybníků na návsích zbytky osvětlení kluzišť. Viděl jsem to někde ještě před několika lety. Bývalo nataženo nad rybníky po celý rok. Když rybník zamrzl, vytáhly se někde ze stodoly mantinely, na ledě postavily a byl na světě zimní stadion.

      Bývalo tenkrát nadšení pro hokej a pro bruslení vůbec. Děti se bruslit začínaly učit na "šlajfkách", což byly brusle, které se "kličkou"  připevňovaly k botám s tvrdou podrážkou. Problémem většiny kluků bývaly hokejky a puky. Vyšší výbavou bývaly "Kanady", které už byly hodně drahé už tím, že k nim musely být boty. Musely být přišroubované k botám, které se musely přezouvat. Hokejek sice bylo v obchodech se sportovními potřebami dostatek, stály pár korun, ale moc nevydržely. Obalovaly se izolačními páskami, aby nepraskaly. Puky se ztrácely, hlavně ve sněhu. Když nebyl puk posloužil tenisový míček, podpatek z boty nebo plechovka.

      Na rybnících začínali hokejovou karieru i někteří reprezentanti. To ovšem býval v klubech výběr hráčů podle toho co uměli, nikoli podle peněz rodičů, a hokej byl hlavně zábavou, amatérským sportem. Prvoligoví hráči měli civilní zaměstnání a hráči z menších klubů skutečně pracovali. "Státní amatéři" se z nich stali až za normalizace, kdy už si do podniků chodili jen pro výplaty. Podnikům na sport asi někdo peníze posílal. Jak to bylo všechno zamotané se dnes už těžko dozvíme. Skutečností bylo, že sportu se dařilo.

      V jedné Haškově povídce pronesl jakýsi šouglař moudrost, že větší část obyvatelstva zeměkoule se živí podvody všeho druhu. Pokud počítáme k podvodům obchod, je to asi pravda. Uvažoval jsem o tom a napadlo mě, že obchod a finance jsou vlastně podvody. Žádné materiální hodnoty se tam nevytvářejí. Jde jen o přehazování zboží a peněz. Nejpoctivějším oborem se mi jeví zemědělství s lesnictvím a rybářstvím, a také některý průmysl, kde se přímo zhodnocují přírodní suroviny. To jsou obory, kde se něco vyrábí, nikoliv kupuje a se ziskem prodává a jeden druhého okrádá.

      S poctivostí se daleko nedojde, proto v obdobích volného trhu venkov upadá. Zemědělství se daří za přísných režimů, když se nemusí starat o odbyt produkce a je disciplina. Zemědělci vždycky na něco nadávali, ale i za roboty byli zřejmě spokojeni. Což teprve za nacistické a komunistické totality, kdy se nemuseli starat o ceny a všechno od nich bylo vykoupeno.

Zahradníček Josef

Nesprávně vyplacené zemědělské dotace se vrací do Bruselu

V pátek byl zveřejněn v Bruselu úřední list, v němž jsou uvedeny státy, které mají peníze za nesprávně vyplacené zemědělské dotace vrátit do bruselské pokladny. Podle doporučení EU mají od června být příjemci dotací zveřejněni na internetu, včetně adresy s PSČ.

Vracet peníze má Maďarsko, Česká republika, Španělsko, Rumunsko, Lotyšsko, Itálie, Německo, Velká Británie, Francie, Estonsko, Bulharsko, Belgie. Tentokrát bede muset vracet peníze i Rakousko, které neoprávněně čerpalo (1,1 mil. eur) na horské pastviny

Smrt u traktoru na Novohradsku.

Čtyřiadvacetiletý řidič osobního automobilu zemřel v pondělí po 18. hodině při nehodě na silnici mezi obcemi Žár a Nové Hrady na Českobudějovicku. Nejdříve se střetl s traktorem, a když vystoupil z auta, srazilo ho jiné vozidlo.

Místo poblíž nehody

O případu havárie informoval mluvčí jihočeské policie Jiří Matzner. „K nehodě došlo v 18. 15 hodin, když se nejdříve srazil automobil s traktorem. Potom však řidič z auta vystoupil a srazilo ho projíždějící Peugeot 42letého řidiče,“ konstatoval Matzner.

Limberský si mimo Sparty znepřátelil i Legii Varšava a Slováky

V přátelském fotbalovém utkání mezi Viktorií Plzeň a Legií Varšava, hraném v tureckém Beleku, došlo v 15. minutě k srážce plzeňského Davida Limberského s Ondrejem Dudou, slovenským fotbalistou ve službách Legie. Limberského pověstná šajtle vzala s míčem i dvaadvacetiletého Slováka.

Utkání Viktorie Plzeň - Sparta Praha. Limberský zcela vpravo.

Zranění vyžádalo vystřídání a pochopitelně vyvolalo nespokojené reakce v táboře Legie. Podle norského trenéra Legie Heninga Borga a prezidenta Boguslawa Lesnodorskeho měl Limberský dostat červenou kartu, měl být odveden policií a postaven před turecký soud. Nic takového se nestalo, nebyl dokonce ani napomínán žlutou kartou. Navíc trenér Viktorie Miroslav Koubek prý za tvrdé zákroky svým hráčům tleskal.

Informaci zachytila i slovenská media, která se o ní musela podělit se čtenáři a posluchači, kteří nemůžou reagovat jinak než hájit slovenského hráče. Bude to zřejmě námět i pro pražské novináře, kterým Plzeň pije krev už několik let. Limberskému se utkání nepovedlo, dalším faulem v 40. minutě zavinil penaltu, která znamenala těsnou porážku Viktorie 1:2.

Jedinou branku Viktorie dal Mahmutovič. Mimo něho se v českém týmu objevil jako posila stoper Baránek. V 75. minutě přišel na hřiště Pavel Horvát, ale ani jemu se nepodařilo porážku odvrátit.

Co všechno může být v pozadí hysterie kvůli českým dětem v Norsku?

Nejde už víc o českou hysterii a hledání nějakého vnějšího i vnitřního nepřítele a voličské hlasy? Jestliže na základě deseti důvodů rozhodl norský soud, aby byly děti odebrány, je rozčilování a obviňování norské vlády zbytečné. Norové jsou s prací svých sociálních úřadů spokojeni. Sociální služby tam jsou nezávislé struktury, které politikové nemohou ovlivnit.

U nás převládá názor, že pravdu má ten silnější. Česká pravda v tomto případě vychází z mýtu, že nárok rodičů na dítě je absolutní, že jde o přirozené právo vlastnit někoho, kdo je slabší. Skutečnost česká pak je taková, že po některých rozvodových řízeních tato přirozenost rodičovského vztahu k dětem se ukáže pro děti daleko škodlivější než hloupý norský zákon.

Otázkou jinou v případě odebraných českých dětí je, co pro tyto děti jako lidské bytosti bez ohledu na původ je lepší? Norský osvojitel dostává od státu na jedno dítě příspěvek ve výši 840.000 Kč za rok, přičemž se nesmí vystavit ani nejmenšímu podezření, že dítěti nějak ubližuje. 

Jedinou možností,co může paní Michaláková udělat, je podat žalobu u norských soudů. Soudní řízení za ní uhradí norský stát. Pokud tam neuspěje, může se obrátit na Evropský soud pro lidská práva.

Možná že je všechno jinak. Vzniká dělá dojem, že někdo paní Michalákové poradil, jak může na odebrání dětí vydělat, že od norských úřadů může vytáhnout nějakou hodně vysokou finanční částku jako odškodnění, a to ve všech případech. 

Úbytek ornice zastaví jen návrat k rozumnému hospodaření.

Podle světové organizace na ochranu přírody World Wide Fund for Nature (WWF) zásluhou nevhodného způsobu hospodaření ubývá úrodná půda.Z jednoho hektaru intenzivně obdělávaného pole zmizí zásluhou eroze 10 tun ornice, přičemž nové půdy přibude (hnojiva, zbytky rostlin) jen 0,5 t/ ha.

Intenzivní využívání půdy je možné, ale zemědělství by se mělo vrátit k tomu, co se dělalo v minulosti, kdy orná půda téměř jen přibývala. Mělo by začít osvědčené střídání více druhů plodin, hlavně luskovin, a používat stroje, které půdu co nejméně devastují. Nezbytnou součástí intenzivního využívání půdy je na každém statku intenzivní chov hospodářských zvířat.

TV Šlágr podlehla době. Skladník vzpomíná.

K  dnešnímu textu mě přinutil monitor, na němž se místo TV Šlágr objevila zelená karta s třemi vyceněnými lidmi a oznámením, že šlágr byl zhltnut nějakým novým operátorem. Víc jsem nepátral, ale mám dojem, že čarodějovi a čarodějnici nestačí provize z prodaných CD a DVD, že chtějí ještě nějak zpoplatnit i ty diváky, kteří nic nekupují. Možná jich najdou dost. Mimo mne.

Budu se muset vydat za jedním svým známým, o kterém jsem se zde už zmiňoval, abych se dozvěděl něco přesnějšího. Ten člověk se sice vzteká, když mu přestane  jít některý televizní program, potom odjede do Prahy k tomu svému operátorovi (možná, že je to jen nějaký dealer), zaplatí pár stokorun a raduje se po příjezdu domů, že už mu program zase funguje. Může tedy sledovat televizní zprávy, hlavně debaty Jílkové, Moravce a dalších. Radit mu ovšem nebudu, bylo by to zbytečné, jen bych ho podráždil. Mimo dálkového ovladače televize a řízení auta odmítá se učit ovládání jakékoliv jiné techniky. Má sice už asi 10 let mobilní telefon, u kterého umí stisknou puntík na příjem hovoru. Když někomu telefonuje pořád vyťukává čísla podle telefonního seznamu, který má v sešitě. Na radu, že může mít v mobilu vlastní seznam, zařve, že není malý kluk, aby si hrál s puntíky. O psaní SMS nebo pořízení počítače je lepší se před ním nezmiňovat.

Mluvil jsem s ním před vánocemi, krátce poté, co se vrátil z Itálie, kde má příbuzné. Tvrdil, že řízení auta na takovou vzdálenost pro něj není problém, zvláště v Rakousku, že je to vlastně relaxace. Žádné závody, když se mu někdo přilepil na kufr nebo předjížděl v zatáčce, tak to prý byl stoprocentně český řidič. A ta nedělní pohoda všude, když jsou zavřené obchody.

Připomněl mi diskusi, která se u nás vede. Jestli zakázat prodej o svátcích. V okolních zemích se o svátcích a nedělích neprodává a vůbec to lidem nevadí, nikdo kvůli tomu hladem neumírá. Pokud  vím, neděle byla ve starověku zřízena na ochranu pracujících lidí, aby měli alespoň jeden den v týdnu na odpočinek, protože jinak by je panstvo dřelo bez odpočinku. Kvůli tomu také byly stavěny kostely, aby si tam lidé odpočinuli a přišli na jiné myšlenky, než je práce. Dneska je to z tou prací všelijaké, skoro všichni si ztěžují na pracovní tempo, přestože ti největší křiklouni při něm sedí na židli v klimatizované místnosti nebo v autě.

Trochu výjimkou jest ministr zemědělství, který se velmi zalíbil novinářům, protože na rozdíl od Babiše umí odpovědět na všechno. Babiš zase tvrdí, že je výjimka, že není obyčejný politik. Řekl bych, že se mýlí, i když zatím nedělá velké škody. Předcházet škodám chtějí i v Babišově pelhřimovském agrokombinátu, kde zavedli noční hlídky v kravínech. Poučit se z minulosti, například z protektorátu, kdy byly hlídky všude, nemusí být na škodu.

Odhaduji, že tento Babišův kolchoz dnes zaměstnává na 100 ha jednoho člověka. Pamatuji, že v JZD o velikosti 250 ha bylo zaměstnáno nejméně 50 lidí. Tenkrát nebyly drahé stroje a všechno se dělalo ručně. A výsledek_? Lidé sice měli 400 korun za měsíc, plus výnosy ze záhumenkového hospodářství (většinu potravin živočišného původu) ale byli poměrně spokojeni, protože na tom byla celá vesnice stejně. Dneska nejsou v zemědělství lidé, ale jsou ve vesnicích nezaměstnaní, jimž se vyplatí žít ze sociálních dávek. Polovina lidí na vsi se ani nezná - závidí a mračí se skoro všichni.

Zahradníček Josef

Ministr zemědělství Jurečka je nejlépe komunikujícícm ministrem

Překvapivým výsledkem skončila anketa HN o nejlépe komunikujícího politika roku. Stal se jím s velkým náskokem ministr zemědělství Marian Jurečka, který o sobě říká: "Nechci být kopií žádného politika. V oblasti komunikace se mi líbí bezprostřednost a přirozené chování papeže Františka."

Na Jurečkově prvenství se shodli novináři z celého spektra českých periodik, od Alexandra Mitrofanova z Práva přes Petra Kamberského z Lidových novin až třeba po Jindřicha Šídla z HN. Komentátor MF Dnes Miroslav Korecký vysvětlil, proč zrovna Jurečka má jejich obdiv: "Je kdykoli dostupný na mobilu i přes mluvčího, své kroky i duševní pochody okamžitě vysvětluje na Facebooku, neodmítne jediné pozvání do debat."

Jmenuji se Marian Jurečka, jsem ministr zemědělství, ale chtěl bych, abyste mě brali jako ministra pro dobré české potraviny.

Po roce vlády se možná Jurečka stále ještě diví, že na post ministra zemědělství dosáhl. Při vyjednávání o kabinetu Bohuslava Sobotky to totiž vypadalo dlouho beznadějně. Lidovci nejprve tragicky hokynařili o jiné resorty, a když nakonec zemědělství vyšlo jako ještě ta lepší nabídka, předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek se rozhodl, že soukromý zemědělec Jurečka bude lepší volbou než on, veterinář z jatek. A začala proměna komunikace ministerstva, které se dosud většinou staralo především o debaty se zemědělskou lobby za zavřenými dveřmi.

 Jurečkovi nedá upřít, že po dlouhé době vede úřad politik, který pochopil, že ministerstvo zemědělství může v mnohém suplovat v Česku neexistující post pro ochranu spotřebitele. A Jurečka úspěšně vzbudil nejen v novinářích dojem, že jako jeden z mála v Praze ví, odkud potraviny pochází, než se dostanou zabalené do supermarketu (zveřejňované fotky na traktoru), a že české je dobré (spektakulární boj proti polské a jiné konkurenci).

V čem Jurečka zjevně převyšuje většinu svých starších kolegů, je ale především práce se sociálními sítěmi Facebook a Twitter. Neustále glosuje vše od své politiky po návštěvu koncertu Buty. Expertka na politický marketing Anna Matušková, která se podílela i na úspěšných kampaních Karla Schwarzenberga či ANO, říká, že politik by si především měl nejprve říct, co od sociální sítě chce: "Velmi záleží na jeho přístupu a jakým způsobem dokáže komunikovat s voliči, podporovateli či případnými kritiky. V podstatě jde o formu přístupu. Velice dobře lze rozpoznat připravené ,povinné' profily a ty, které si politici dělají sami."

80. ročník veletrhu "Grüne Woche" začne zítra v Berlíně.

Veletrh Grüne Woche se v Berlíně koná od 16. do 25 ledna 2015. Jedná se o jubilejní 80. ročník proslulého zemědělského veletrhu. V berlínském Berlin ExpoCenter City návštěvníky čeká  26 halových komplexů. Podle  šéfa veletrhu Christiana Geoka se podařilo zaplnit výstaviště do posledního místa. Byly překonány i problémy, které vznikly nepřítomností ruských vystavovatelů. Partnerskou zemí veletrhu je letos Lotyšsko.

Co se na Grüne Woche očekává:
Očekává se, že branami projde více než 400 000 návštěvníků, z nichž bude nejméně 100 000 odborníků.
Přijede na 2 000 zájezdových autobusů
Bude uspořádáno 300 konferencí, seminářů a přednášek.
Přijede 150 delegací vedených významnými politiky
Očekává se 5 000 novinářů, kteří o veletrhu budou referovat tiskem, obrazem i zvukem.
Ve 25 sálech budou zábavné pořady
Bude nabídnuto jídlo v podobě 100 000 specialit z celého světa
Bude vystaveno 10 000 hospodářských a domácích zvířat
Bude vystaveno 37 000 rostlin, hlavně květin, ovoce a zeleniny
Denně bude na výstavišti působit na 10 000 informátorů, servisních pracovníků a různých úmělců.
Očekává se, že návštěvníci a vystavovatelé utratí v Berlíně 150 milionů eur.

Bude třeba maturita na zatápění v kamnech? Skladník vzpomíná.

K napsání dalšího článku do AV mě dnes, po víc než 3 měsících, nevyburcovala teplá zima ani politika, ale poslech rádia. Když jsem je dnes ráno zapnul, byla to jako rána od Muhamada Aliho mezi oči. Studenti jednoho moravského gymnázia se rozhodli učit obyvatelstvo rodinných domů jak topit v kamnech. To by ještě nebyl šok, ale dodatek, že jsou v domech vítání a všichni důchodci a nezaměstnaní jim děkují, že konečně jim někdo poradi, mě uzemnil.

Teď už nezbývá než čekat zprávu, že iniciativa studentů se rozšířila po celé republice a všichni jsou nadšeni, že už vědí jak zacházet s ohněm. Jako by nestačila vyhláška o revizi komínů.  Minulý týden jsem si přečetl článek o revizorech komínů, shodou okolností také na Moravě. Vloni prý nebyly se stavem komínů problémy, letos jsou prý většinou v hrozném stavu a vyžadují vyvložkování. Co všechno se za rok nestane?

Od nepaměti kominictví bylo dobré řemeslo. Protože bylo kominíků hodně, a aby se nehádali nebo neprali, byly kominické obvody, které kominíci dodržovali a vzájemně si nekonkurovali. Nikdo si je nemusel objednávat, několikrát za rok obešli svůj obvod, znali v něm každý dům a každý komín a upozornili na závady. Vyčištění stálo asi pětikorunu a každý přidal kominíkovi nějaké vajíčko či svačinu.

 Tak to šlo spokojeně až do doby, kdy různí nekominíci přišli na to, že na komínech se dá vydělávat i jinak než jejich čistěním. Zalobovali v parlamentu, a tak místo kominíků jsou revizoři, kteří za napsání účtenky neberou pětikorunu, ale sto krát tolik. a více. Komín si každý majitel má vyčistit sám nebo objednat kominickou firmu.

Majitele domů v ČR může těšit, že nedopadli jako bratia na Slovensku, kde údajně musí zprávu o revizi komínů nosit na finanční úřad, který při nesplnění této povinnosti-revize komínu, zvýší daň z nehnutelnosti. Nevím jak v Rakousku, ale před časem jsem tam v jedné vesnici potkal kominíka, která chodil od domu k domu jako chodívali kominíci dříve u nás.

Kradlo se vždycky, také palivové dřevo. Lidé se tomu bránili různými způsoby. Ti nejotrlejší a nejzlomyslnější na zloděje dřeva používali střelný prach, který nasypali do vyvrtaných otvorů a zamaskovali. Když to zloději bouchlo v kamnech, tak byl poučen.  Stát se dříve snažil zlodějům bránit.

Dnes mám pocit, že naopak stát to podporuje. Například ekologická daň z uhlí inspirovala nejednoho zloděje. Uhlí se krást příliš nedá, tak se krade dřevo. Nechtěl jsem tomu včera věřit, když jsem viděl policejní auto. Někdo odvezl hranici polen od obecního úřadu. Snad 20 kubíků. Nikdo neví, kdy se to stalo, nikdo nikoho neviděl. Pod svícnem bývá tma, řekli si zloději a  vydali se na nejfrekventovanější místo ve vsi. Obchod, hospoda, pošta, úřad - a dřevo je pryč. Pochybuji, že tihle zloději si s ním sami zatopí v kamnech, protože trpí zimou. Myslím, že dřevo hned prodali.

Zdraví

Zahradníček Josef

Polští zemědělci vloni lámali sklizňové rekordy

Rekordní úrodu měli v minulém roce polští zemědělci. Evropa, hlavně okolní země, se může těšit na polské potraviny. V Polsku Sklidili okolo 3,1 milionu tun obilí, což je proto roku 2014 nárůst o 12,3 procent. Plocha obilovin byla stejná jako v předcházejícím roce, tj. 7,5 milionu ha. 

Nejvíc se zvýšila sklizeň u pšenice; u ozimé o 20,1 procent, u jarní o 46,3 procent. Sklizeň tritikale byla vyšší o 16,1 procent, ječmene ozimého o 9,1 procent, jarního o 17,6 procent. Ovsa se sklidilo o 10,6 procent více. Naopak nižší o 17 procent byla sklizeň žita. Sklizňového rekordu bylo dosaženo i u řepky, která proti roku 2013 byla vyšší o 20,5 procent.

Vyšší proti roku 2013 byla v Polsku i sklizeň brambor. Sklidilo se o 8,1 procenta brambor víc. Sklizeň cukrovky byla nižší o 2,7 procent. Zeleniny bylo sklizeno o 15,2 procenta víc než v roce 2013. Největší podíl na tom mělo bílé zelí, které je hlavní polskou zeleninou. Sklizeň jablk byla vyšší o 3,7 procent, celkem sklizeno 3,2 milionu tun. Celkově byla sklizeň polského ovoce vyšší o 3 procenta. Nižší o 6,4 procent byla jen sklizeň jahod.

Mladí sociální demokraté zavrhují zastaralé "bohumínské usnesení.".

Političtí konkurenti by měli fandit mladým sociálním demokratům (MSD). Proč? Je totiž předpoklad, když se tahle garnitura dostane do vedení strany, pak ČSSD půjde ke dnu a bude mít problémy udržet se ve sněmovně.

Mladí socánci mají tzv. bohumínské usnesení za zastaralé. Argumenty, které mladí sociální demokraté volí, jsou starou mládežnickou klasikou. Minulost nás nezajímá, nevíme, co to bohumínské usnesení je, ale uráží nás.

"Je to minulost," tvrdí o bohumínském usnesení řada mladých sociálních demokratů, i když ho vůbec nezná. „My máme pocit, že staré věci se musí odstraňovat. Nic nevíme a nechceme vědět, neargumentujeme, a právě proto chceme měnit zastaralá rozhodnutí."

Současnému vedení ČSSD není co závidět. Možná by pro začátek pomohlo seznámit ignorantské mládí třeba s postavou Zdeňka Fierlingera, agenta KSČ v řadách ČSSD, který byl jejím hrobařem. Ale proč diskutovat se znalostí, když mladí se do toho můžou opřít s čistou hlavou a postavit novou ČSSD? Mládí vpřed, vzhůru do funkcí.(J.Krž, 12.1.2015)

Ministr Jurečka bude české potraviny hledat neúnavně dál.

Velcí prodejci potravin se příliš nesnaží pochlubit zákazníkům, jaký díl jejich zboží reálně pochází z Česka. Plní totiž pouze novou povinnost, kterou jim nařizuje zákon – u vchodu věší tabulky s pořadím států, od jejichž firem nejvíce nakupují. To ale to o “českosti“ potravin neříká vůbec nic.

Zákazník je tedy logicky zmatený, připouštějí to i samotné řetězce. Když u vstupu do prodejny vidí napsáno Česká republika a vedle 93 procent, dochází často k názoru, že v regálech najde právě takový podíl tuzemského zboží.

Novela zákona o potravinách však po obchodních společnostech (s ročním obratem nad pět miliard korun) chce, aby de facto uvedly, v jakých zemích mají nejvíc obchodních partnerů. A je lhostejné, že firma se sídlem v Česku nezřídka dodává i jiné než tuzemské zboží.

Řetězce nedostatky novely připouštějí. Zároveň se však vzácně shodují: vlastní definici české potraviny, kterou bychom představili zákazníkům, nemáme a ani se o ni nebudeme pokoušet.

Ministerstvo zemědělství už definici české potraviny připravuje. Jedním z jejích bodů je to, že 75 procent surovin ve výrobku musí pocházet z Česka. V tomto kritériu by třeba zmíněný čokoládový výrobek neobstál.

Samozřejmostí je pak sídlo firmy v Česku, stejně tak i hlavní část výrobního procesu. Zapojení této specifikace do zákona o potravinách však není jisté. Podle ministerstva je totiž i současný popis „českosti“ - odrážející hlavně oficiální sídla firem – pro lidi užitečný a může jim usnadnit rozhodování při nákupu.

„Pokud se ale v praxi ukáže, že tento seznam není pro spotřebitele přínosný, je ministerstvo připraveno iniciovat změnu,“ připustil mluvčí úřadu Hynek Jordán. Zdá se, že novely o potravinách zaplní celé období Jurečkova pobytu na MZe. Možná že nakonec se české potraviny podaří identifikovat. A když se nepodaří, zase tak velká katastrofa to nebude, protože spotřebitelé budou nadále potraviny vybírat podle ceny.

Není masakr v Charlie Hebdo trestem za elitářství některých regionů v EU?

Jedna mapa Evropy ukazuje, jak je který region EU bohatý. Žlutá barva označuje chudé regiony, zelená průměrné a modrá bohaté, které produkují až 125 procent průměrného HDP v EU,

Výsledek vypadá, jako že kdosi vzal široký štětec namočený do purpurové barvy, začal u Florencie, protáhl ho Alpami, západním Německem a Nizozemí, kolem Dánska mu trochu došla barva, ale pak vybarvil purpurově většinu Skandinávie.

Životní styl těchto purpurových regionů je to, na co Evropa aspirovala, když nejprve přijala společný trh a pak euro. Projekt funguje tak, že tento projekt elitního ústředního bloku bohatých regionů se má stát ideologií EU, evropskou kulturou, jíž všichni ostatní mají respektovat a řídit se jí. Bohaté regiony si prostě chtěly přivlastnit právo na rozhodování o životní úrovni v regionech ostatních. Slovo solidarita,  které mělo stát u základů evropské federace se jaksi stalo nežádoucím. EU prý potřebuje bohaté a chudé regiony.

Bruselské panstvo je ovšem odříznuté od dění v ulicích. Už krize v eurozóně jako první začala ničit představy několikarychlostní EU. Nynější vlna odporu proti islámskému terorismu nutí vznést otázku, co to vlastně měla být ta společná evropská kultura, ze které se všichni mají radovat. Politika rozdílného utahování opasků sice nakreslila na mapě Evropy horizontální čáry, přes které solidarita neplyne, ale skutečnost je jiná, život Evropanů neplyne podle bruselských vizí o evropské kultuře. Nezaměstnanost v Německu tento týden dosáhla rekordního minima 6,5 procent, kdežto nezaměstnanost mladých lidí v Itálii - i v té purpurové zóně - dosahuje 43 procenta. Jestliže vyvraždění redakce časopisu Charlie Hebdo mělo za cíl vyvolat v Evropě kulturní válku, nemohlo to být lépe načasováno. (Jiří Krž, 12.1.2015)

Byrokrat Jurečka a české potraviny

Velké obchodní řetězce musí od Nového roku zveřejňovat seznam pěti zemí, z nichž pochází dodavatelé potravin 

Za českou potravinu jsou považovány jen takové výrobky, které vyrobila na území České republiky firma se sídlem v České republice. Právě rozdíl v pojmech může zákazníky mást. To, že řetězce, které mají roční tržby větší než 5 miliard Kč, uvádějí vysoké procento tržeb z prodejů potravin od české firmy, neznamená vůbec, že jsou tyto potraviny českého původu.

Potvrzují se ale výhrady, které měli kritici této povinnosti, podle nichž nové seznamy běžným spotřebitelům v praxi příliš nepomohou. Jsou přinejmenším matoucí. Rozhodující je totiž sídlo dodavatelské firmy, nikoliv skutečný původ potravin. Pokud například polské maso zabalí firma sídlící v ČR a ta jej do řetězce dodá pod svým jménem, počítá se taková potravina jako česká. A to paradoxně i tehdy, pokud na obalu samotného výrobku je země původu uvedena „správně“.

Ministerstvo zemědělství snad chce přinutit obchod k poslušnosti i za cenu toho, že ke každému rohlíku bude brožura se seznamem a životopisy všech komponentů. Proto na příští rok plánuje  novou vyhlášku o označování potravin. Za českou potravinu mají být podle návrhu považovány jen takové výrobky, které vyrobila na území České republiky firma se sídlem v České republice. Další podmínkou bude, aby minimálně tři čtvrtiny složek byly českého původu.

Ukazuje se, že z označování potravin má zatím prospěch jen ministr Marian Jurečka, který jako rozený byrokrat na veřejnosti získává kladné politické body, které se sčítají v KDU-ČSL, strany, do jejíhož čela by se Jurečka rád co nejdříve postavil. Pokud obchod v něčem ustoupí, tak to pocítí zákazník v peněžence. Co se kvality týká těžko.

V českých mediích se pravidelně objevují názory, že obyvatelé ČR vyjíždějí za nákupy do Německa, kde údajně je vyšší kvalita potravin. Co však říkají němečtí zákazníci? Je totiž v Německu rozšířen názor, že země je sice největším výrobcem potravin v EU, ale kvalitní potraviny se z Německa vyvážejí, Němcům zůstanou jen ty nejhorší. Kdo má tedy pravdu?

Agrobyznys by neměl být dotován

Nekontrolovatelný růst při nízkých cenách produkce nepřinesl zemědělcům nic. Ukázalo se, že největším nepřítelem sedláků nejsou politici, nýbrž sám sedlák. Takové jsou názory některých evropských politiků.

Zemědělci vlastně nejsou závislí na produkci, ale na platbě za hektar. Čím větší podnik, tím více dostává peněz. To není podpora venkova. Možná dobře myšlený záměr se obrátil proti venkovu, kterému chybí peníze stejně jako před platbami. Pokud nebude u přímých plateb jistota, že strop je 100.000 eur (2,800.000 Kč) na podnik, mine se podpora účinkem. Průmyslové zemědělství by nemělo dostávat vůbec žádné dotace.