Jsou výsledky kolektivizace věčné?

         České zemědělství je známé tím, že zemědělské podniky v ČR jsou suverénně největší v EU. Vzhledem k tomu, že ČR je členem EU, české zemědělství svým průmyslovým charakterem staví celou Společnou zemědělskou politiku na hlavu. Po deseti letech od rozšíření unie konečně to začínají chápat politici i úředníci v Bruselu.

        Jedná se o dotace. Brusel je v podstatě bezmocný, není schopen zabránit tomu, aby velké podniky v ČR bezpracně nepobírali mnohamilionové podpory, které v jiných zemích jsou určeny na zajištění základní životní úrovně selských rodin a rozvoj vesnic.

          Problém EU je v neznalosti českého - a východoevropského vůbec - prostředí. Západní zemědělští politici a komentátoři se zoufale snaží odpovědět na otázku, proč i po čtvrt století privatizace zůstává v CR velkovýroba pohromadě. Podobná situace je na Slovensku a ve východním Německu, avšak tam není únik peněz určených pro venkov tak markantní. Na vině není jen vlastní kolektivizace, ale mnohem starší české sympatie k marxizmu.

            Pokud chce někdo pátrat, proč je česká zemědělská velkovýroba tak odolná a "vyčuraná", měl by sledovat, kdy násilně začala být rozbíjena česká vesnice: Agrární reforma 1919, vysídlení pohraničí 1945, kolektivizace 1949 a transformace 1992. Na těchto čtyřech násilnostech československého státu je postavena současná česká zemědělská velkovýroba.