V poslední době se ve sdělovacích prostředcích množí hypotézy, proč jsou v ČR potraviny dražší než například v Polsku a v Německu a současně i méně kvalitní. Skoro vždy se vysvětlují odlišné ceny rozdíly ve výši daně z přidané hodnoty (DPH): v Polsku (5 %, nyní dočasně na některé potraviny 0 %), v ČR (15 %), v Německu (7 %). Jenže to je omyl, rozdílné ceny se nedají vysvětlit sazbami DPH. Čím také vysvětlit, že prodávané potraviny v Polsku a v Německu jsou nejen levnější nýbrž i kvalitnější?
Česká společnost si po roce 2010 totiž lepší kvalitu potravin nevynutila, nevyžadovala ji a dodnes o ni neusiluje. U lidí v poslední době zanikla schopnost odlišovat kvalitní potraviny od jídel podřadných. Během vícero desetiletí se vyvinuly i neblahé české stravovací stereotypy, zejména tendence se levně co nejvíc najíst.
Dnešní průzkumy trhu říkají, že Češi z každých vydaných 10 CZK za potraviny utratí plných šest z nich za jídlo dočasně zlevněné v různých nabídkových akcích, což je jev na Západě naprosto nevídaný!
Tlak českého zákazníka na kvalitu potravin bude nadále zanedbatelný, nicotný, neb Čech s oblibou konzumuje levné, logicky i kvalitativně podřadnější potraviny. V Česku nemůže tedy dojít k něčemu podobnému jako na Západě, že rozezlení zákazníci, pokud kvalita nabízeného výrobku jedním řetězcem (prodejcem, výrobcem) klesne pod zákaznictvem akceptovatelnou mez, hbitě přeběhnou ke konkurenčnímu prodejci (výrobci). V ČR to ani nejde, protože přeběhnout není ke komu.
Nezanedbatelnou roli zde hrají návyky starších zákazníků z dob předlistopadových, kdy v celém Československu byly potraviny vyráběny podle Československých norem (ČSN) a každá potravina se prodávala za cenu stanovenou Federálním cenovým úřadem. Kvalitu ani cenu si tedy nestanovil výrobce ani obchod, ale stát. Každý výrobce potravin měl nad sebou kontrolory, kteří měli prostředky k zjišťování obsahu jednotlivých složek, podle ČSN. Zjištěné nedostatky byly tvrdě trestány, zvláště, když se stížnostmi začal zabývat některý orgán KSČ. Byly sice mezi některými potravinami rozdíly v chuti, ale ty byly dány především rozdílnou krajovou kvalitou surovin a technickými možnostmi jednotlivých výrobců. Obsah však musel odpovídat normě.
Ze současných statistických průzkumů plyne, že zboží nezlevněné až do svého budoucího zlevnění tzv. „hlídá regály“, za normální cenu se v mezidobí v podstatě neprodává nebo velmi málo. Je to jev vyskytující se i na Západě, ale zřídka, protože i nezlevněné zboží se tam prodává vlivem nákupních zvyklostí stále a prodejce dbá z konkurenčních důvodů na velkou šíři nabídky. Výše uvedený jev vyvolává u managementů českých řetězců prodávajících potraviny, což jsou vesměs české firmy, byť stejného názvu jako zahraniční, jen byly v ČR založeny financemi ze zahraničí, zcela neblahou tendenci vyřazovat zboží, které se po určité období málo prodává, navždy (!) ze sortimentu, tedy zužovat pestrost výběru zboží. Jelikož tak činí všechny české řetězce, nemusejí se obávat podstatně větší šíře nabídky u konkurence, která by jim mohla odlákat zákaznictvo. Tímto postupem se též petrifikuje zásada českého zákazníka „co neznám, to to nežeru!“
Alespoň částečně by napomohla změnit tento stav praxe známá ze Západu nabízející zákazníkům v obchodech často a opakovaně zdarma ochutnávky méně běžných druhů potravin. Takové pokusy tady bývaly. Jenže se nepočítalo s českou povahou, takže hned první ochutnávači (především ochutnávačky) nahrnuli z vystavených talířů nebo podnosů vše do igelitek či jiných tašek. Proč ne, když je to zdarma. Nebo toto učinil ještě před zahájením akce přímo personál obchodu, který to pak svedl na zákazníky.
Svou roli hrají i jiné neblahé návyky. Češi nejedí nebo jedí málo ryby, zeleninu, zvěřinu a jehněčí maso. Na Vánoce se doslova přežírají kapry, ale pak po celý rok se rybám vyhýbají, snad s výjimkou sešrotovaného odpadu zvaného rybí prsty.
Zatímco managementy na Západě se snaží maximalizovat zisk podniku co největším obratem, v Česku vytvářejí managementy zisk mnohem snadnější cestou, co nejvyšší marží. Bezuzdné zvyšování zisku na Západě nedovolí tamější konkurenční prostředí. Neustálé nucení výrobců potravin českými řetězci k co nejnižším cenám - prodejní ceny jsou domluveny kartelovými smlouvami, byť oficiálně neexistují. Český protimonopolní úřad je naprosto neschopný plnit své poslání. Češi svou chorobnou zálibou ve zlevněném zboží nejsou s to kvalitu potravin ani vnímat, natož na to přiměřeně reagovat jako zákazníci na Západě. Přeběhnutí zákaznictva ke konkurenci není v ČR možné, protože všechny řetězce se sídlem v ČR činí naprosto totéž – všechny prodávají prakticky stejné zboží od stejných výrobců s co nejvyšší marží bez ohledu na kvalitu.
Následkem toho se kvalita potravin a jídel v ČR v posledních dvou desetiletích ustálila na nejnižší možné úrovni. Stav se bude i nadále zhoršovat vlivem upadajícího povědomí českého spotřebitele, pamětníci budou vymírat a mladí nebudou vědět, jak mají kvalitní česká jídla vlastně chutnat.
Žádné komentáře:
Okomentovat