Myšlenka, že u nás potřebujeme „změnit režim“, tedy nějakým podstatným způsobem změnit způsob vládnutí, se zrodila, celkem pochopitelně, nejspíš kdesi v kruzích mimoparlamentní opozice.
„První vyslovil to slovo“, nicméně zdá se, že to mohli být lidé ze spolku Svatopluk v čele s trojicí Petr Drulák, Michal Semín, Ilona Švihlíková, kteří ze změny režimu učinili téma. Svatoplukovci podnikli řadu „výjezdních“ seminářů na různých místech republiky, na nichž téma změny režimu v různých souvislostech rozvíjeli.
Tématu změny režimu se dotkla i konference Patriots for Europe: Conservative Crossroads, kterou svolal europoslanec Filip Turek a nemohl se mu vyhnout ani nedávný Konzervativní kemp, organizovaný počátkem května Společností pro obranu svobody slova (SPOS).
Obvykle se míní radikální změna způsobu, jak je stát spravován a řízen, tedy v podstatě přestavba způsobu vládnutí a vládních institucí. Poslední „změna režimu“ v tomto smyslu proběhla v letech 1989-1990 a znamenala konec totalitní vlády systému „jedné strany“ a obnovu konstitučně – demokratického parlamentního režimu.
Změnu režimu však lze chápat i méně radikálně, jako reformu institucí a přesun pravomocí v rámci ústavního systému. Má být režim parlamentní, nebo prezidentský? Má být volební systém poměrný, nebo většinový? Pro obojí lze najít dobré důvody. O tom všem lze legitimně diskutovat a toto vše lze legitimně – tedy zákonným postupem v souladu s ústavou – měnit.
Potřebnost případné změny vyvstane, pokusíme-li se popsat současný stav. Spokojíme-li se s konstatováním, že jsme demokratická parlamentní republika a funguje u nás liberální ústavně – demokratický režim západního střihu, opírající se o systém základních lidských práv a svobod a stojící na svobodných volbách, pak, věru, mnoho důvodů ke změně režimu asi neuvidíme.
Připustíme-li však, že náš demokratický režim je v té či oné míře zkorumpován, pokažen či deformován a své funkce neplní ideálně, hle, prostor pro případnou reformu se nám může otevřít. Naléhavost takové reformy a její hloubka se odvíjí od toho, jak kriticky nynější situaci nahlížíme.
Vězme tedy, že někteří kritikové mají za to, že u nás, stejně jako na celém Západě, sice dosud existují ústavní a demokratické instituce, ale parlamentní volby přinášejí jen střídání loutek, v lepším případě výměnu jedné politické garnitury za jinou, neboť politický trh je ovládán několika názorově téměř neodlišitelnými stranami, podporovanými státními médií a ovlivňovanými silnými ekonomickými hráči, tedy „malým českým deep statem“.
Míra, v jaké považujete toto hodnocení za pravdivé, bude zřejmě souviset s mírou vaší blízkosti či přímo zapojením do „systému“. Když to trochu zjednoduším: Předpokládám, že přívrženci vládní koalice budou horlivě nesouhlasit, stoupenci parlamentní opozice budou alespoň z části souhlasit a neparlamentní opozici nejspíš nebude taková kritika připadat dost řízná…
Pro někoho bude možná přijatelnější, když si situaci vyskládá z euro-pojmů jako: demokratický deficit, krize legitimity, úpadek společenské důvěry, nedostatečná transparentnost, úbytek občanské participace.
Myslím však, že jako soudní lidé se shodneme, že jako Západ na tom nejsme vůbec dobře a je toho dost k řešení…
Zkusme uvažovat dál: Je-li onen kritický popis alespoň do jisté míry pravdivý – pak jakou změnu náš režim vyžaduje?
Zdá se, že na skutečnou změnu režimu pomýšlí z opozice málokdo. Zmiňovaní Svatoplukovci mají svou vizi nejpromyšlenější: uvažují o zrušení Senátu, snížení počtu poslanců, zavedení pětiletého funkčního období jednokomorového parlamentu, posílení pravomocí prezidenta, minimalizaci prostoru pro soudcokracii, zkrocení moci politických neziskovek včetně zprůhlednění jejich financování…
Realizací těchto kroků – došlo-li by k nim ústavní cestou, jinou nepředpokládám, nemyslím, že profesor Drulák sní o vojenském převratu – by u nás byl nastolen režim v podstatě presidentský, něco jako ve Francii či Spojených státech. Tedy žádná hrůza, žádná diktatura, režim možná o něco svižnější, dynamičtější, v něčem akceschopnější, než je ten náš dnešní, často těžkopádný se svými troj-, čtyř-, pětikoalicemi. Tedy legitimní námět k úvaze, ač se dnes zdá neprosaditelný.
Liberální kritikové varují, že taková změna by znamenala odstranění ústavních pojistek – nu, ano, znamenala by úpravu těch stávajících, jejich přenastavení v souladu s nově nastolenou rovnováhou mocí. V čem je problém?
Máme se tedy takových plánů a úvah děsit?
Já bych se ptal spíše jinak – a bude to stačit? Stačily by tyto změny na nápravu nešvarů nynějšího režimu?
Donald Trump byl zvolen, protože něco se prostě změnit muselo, jak připouštějí i jeho kritikové; status quo byl z mnoha důvodů neudržitelný, míra odcizení elit neúnosná, nastřádaný lidový hněv neudržitelný.
Trump přináší svého druhu revoluci – nebo spíš kontrarevoluci? V každém případě usiluje o zásadní a hluboký rozchod s politikou, ale i mentalitou, idejemi, narativy, svých předchůdců.
Dochází však ke změně režimu? Trump se netají ambicí přetvořit federální vládu a na ní navázané struktury a instituce. Zmiňuje se občas o posílení pravomocí presidenta podle „teorii jednotné výkonné moci“. Nicméně vše, co dosud činí, se odehrává na půdorysu platné americké ústavy. Vidíme změny v oblasti migrační politiky, zahraniční politiky a obchodních vztahů, v plánu je zreformovat federální vládu a „vrátit“ pravomoci jednotlivým státům unie, přepracovat daňový systém, zrušit regulace v oblasti energetiky a omezit existující sociální programy, dotace a granty.
V mnoha ohledech je to změna kulturně – civilizační, spíše než institucionální, ale možná o to hlubší, změna na úrovni „narativů“, změna na úrovni „řádu“ světa.
Ale ta je možná podstatnější, než změny zákonů a ústavy. Konzervativci, co vy myslíte?
Není pochyb o tom, že Amerika Donalda Trumpa se radikálně liší od Ameriky Joea Bidena. Znamená to, že je možné změnit zemi k nepoznání i beze změny režimu?
To, co se před našima očima odehrává, to, co bylo díky Trumpově nástupu uvolněno, co se dalo do pohybu, to je skutečně v jistém smyslu změnou „řádu“. Myslím, že součástí té změny, která vibruje světem, změny mentální, psychologické, možná duchovní, je i jakási vlna naděje, že změna je možná, že k ní může dojít, že věci je možno změnit, že i člověk jako Trump může být nástrojem i k čemusi dobrému… možná, že taková změna je nejdůležitější.
„Hlavní změna spočívá v mobilizaci společenské energie“, podotýká k úvahám o změně režimu profesor Drulák. „V tom, že národ povstane…“ I Svatopluk tedy připouští, že změna režimu sama o sobě není všechno, že, tak nějak po Trumpovsku, „základní východisko je národ“.
A změna tedy zřejmě nenastane, dokud se národ nevzpamatuje…
Potřebujeme tedy změnu režimu?
Potřebujeme především změnu myšlení, odpoutat se od peněz až na prvním místě, místo boje o koryta a konkurenci vrátit se k solidaritě a spolupráci.
