Antonín Švehla (1873–1933) se narodil v obci Hostivař (dnes součást hlavního města Prahy) do selské rodiny Antonína a Marie Švehlových. Vyučil se mlynářem. Zřejmě zásluhou otcova rozhledu a důslednosti se z mladého Antonína brzy stal řádný hospodář a organizátor.
"Švehlův obecní dům" v Pracejovicích u Strakonic, se Švehlovou bystou
V roce 1900 převzal po smrti svého otce rodinné hospodářství. Politicky se začal angažovat už předtím v devadesátých letech 19. století. V roce 1902 organizoval řepařský boj proti cukrovarnickému kartelu, který vyústil v založení Ústředí jednoty řepařů. Od tohoto roku se stal také místopředsedou Sdružení českých zemědělců a v roce 1906 spoluzakládal časopis Venkov. V letech 1908 až 1913 působil jako poslanec českého zemského sněmu. Od roku 1909 byl v Agrární straně předsedou výkonného výboru. Za 1. světové války byl jedním z vůdčích obhájců zájmů českých politiků. Od července 1918 stál v čele Národního výboru, který se 28. října 1918 podílel na vyhlášení samostatného státu. Představitelé Národního výboru se večer 28. října 1918 podepsali pod první zákon, sepsaný Aloisem Rašínem, o zřízení samostatného státu československého.
Od 1918 byl Alois Švehla poslancem Národního shromáždění, v letech 1918 až 1920 byl ministrem vnitra a podílel se výrazně na vzniku a podobě československé ústavy schválené roku 1920. V roce 1919 se stal předsedou Agrární strany a snažil se, aby její politika byla přijatelnou jak pro velkostatkáře i pro drobné zemědělce.
Švehla se také podílel na vytvoření a následném fungování tzv. Pětky, mimoústavního orgánu koordinujícího činnost hlavních českých tzv. státotvorných politických stran. Od roku 1922 byl předsedou celkem tří československých vlád, a to v obdobích 7. října 1922 – 9. prosince 1925 (1. Švehlova vláda), 9. prosince 1925 – 18. března 1926 (2. Švehlova vláda) a 12. října 1926 – 1. února 1929 (tzv. Panská koalice). Roku 1927 odmítl kandidovat na funkci prezidenta a podpořil kandidaturu Tomáše Garrigue Masaryka, i když ho velmi často obratně kritizoval a odmítal jeho slabost pro marxizmus. V roce 1929 se z důvodu svého dlouhodobě neuspokojivého zdravotního stavu stáhl z aktivního politického života. Přesto však nadále zůstal předsedou Agrární strany až do své smrti v roce 1933. Poté byla předsednická funkce obnovena až v roce 1935, kdy byl do čela republikánů postaven Rudolf Beran, který administrativně činnost Agrární strany řídil od poloviny 20. let.
Antonín Švehla stál mj. u zrodu Národního zemědělského muzea, Domu zemědělské osvěty – Malozemědělského ústavu (dnešní ÚZEI), Agrární banky, Mezinárodního agrárního hnutí – Agrární zelené internacionály. Podporoval také zemědělské družstevnictví, kde spolupracoval s Ladislavem Karlem Feierabendem, vrchním ředitelem Kooperativy (obchodního ústředí hospodářských družstev při agrární straně).
Antonína Švehlu do širokého podvědomí veřejnosti vytáhl boj o cukr. Cukrovarské kartely totiž ovlivňovaly výkup řepy od rolnických pěstitelů. Obchod byl nastaven čistě ve prospěch mocných kartelů. Pěstitel řepy byl vydán na milost a nemilost cukrovarům. Staročeši i Mladočeši ruku v ruce odmítali sedláky jako hlavní podílníky na zisku z výroby cukru. Agrární strana se odhodlala k nápravě věci. Švehla se stal ústřední postavou boje za práva zemědělců. Jednalo se skutečně o existenční boj o základní podnikatelské svobody zemědělce. Tento boj završen úspěchem. Byla uznána rovnost všech řepařů a stejné ceny pro všechny.
Po roce 1907 se ještě více v činnosti Agrární strany začala prosazovat Švehlova idea Agrární strany, v níž je veškerý zemědělský venkov. Vrcholem jeho snažení byla Agrární reforma v roce 1919. Hlavním důvodem reformy však bylo nebezpečí sovětizace venkova, ke které docházelo v Maďarsku. Vesnická i mnohá městská chudina pak byly při reformě byly uspokojeny přídělem malých kusů šlechtické půdy. Světová válka totiž vyvolala názor, že nejlepším prostředkem proti hladu a bídě je kousek zemědělské půdy, na níž si lze potraviny vyrobit pro sebe i pro trh. Švehla zde prokázal vysoký státnický um, kdy přesvědčil konzervativní křídlo své strany a zároveň koaliční partnery, aby pozemkovou reformu přijali za svůj plán.
Kromě pozemkové reformy Antonín Švehla podporoval vznik profesních sdružení, hájil zájmy prvovýrobců proti zpracovatelskému průmyslu a těsně po válce za potravinové krize se Švehla spolu s dalšími zasloužil o dodávky do měst. Za první republiky aktivně podporoval vydávání a schválení zákonů o sociálním pojištění a podpoře podnikání na venkově.
Známá je také podpora družstevnictví, která vychází z citátu z pera Antonína Švehly (1924): „Družstevnictví vyjadřuje onu správnou synthesu, která zabezpečuje na jedné straně vzpruhu jedincovu v zájmu pokroku a na druhé straně stará se, aby tento pokrok přinesl k dobru celku – tedy vyrovnává mezi sobectvím jedince a potřebou celku. Úkolem dneška i zítřka musí býti proto snaha, aby jedinců družstevně cítících a pracujících stále přibývalo a aby hlavně mládež již z obecné školy přinášela si poznání o tom, co znamená družstevnictví pro jednotlivce, stavy i celý národ.“
Podobně tomu bylo i v otázce sociální, Švehlovo usilování o sociální smír nemělo však jen pragmatické pojetí, ale i morálku a cit. K 28. říjnu 1932 – v době hluboké krize – k tomu napsal: „V našem národě jako v každém jiném jsou dva póly. Jeden pól individuálního egoismu a druhý pól kolektivního altruismu. Mezi oběma póly musí dojít k dohodě a harmonii. Bohatí nemohou pychnout v přepychu a chudí nemohou zoufat v nedostatku. Probuďme své srdce a své svědomí, abychom v nich měli nejbezpečnější kompas.“
Přestože Antonín Švehla neměl vysokoškolské vzdělání, byly mu v tisku různé akademické tituly přidávány. Titulování "lepších" lidí jako pozůstatek z dob monarchie je českou specialitou do současnosti. Když ve sněmovně se ozvaly výhrady k tomu, že Švehla má být premiérem bez příslušného kvalitního vzdělání, Švehla odpověděl: "Měli jsme na statku tele, které mělo nejkvalitnější péči, přesto se z něho stal vůl."
Žádné komentáře:
Okomentovat