Asi nejpozoruhodnější na současných ulicích, nádražích a v dopravních prostředcích je, že mladí lidé neustále drží v ruce mobilní telefon a neustále do něj zírají. Z mobilního telefonu se stala modla, nezbytná pátá končetina vlastního těla, zejména mladé slečny i mnohé jejich vdané napodobovatelky jsou k nadužívání mobilů nejnáchylnější, všude slepě drží telefon před sebou, nedívají se ani nahoru, ani dolů, ani do stran.
Jsou však výjimky, i když hodně vzácné. Když jsem na jednom nádraží v USA tři hodiny čekal na vlak, všiml jsem si v čekárně skupiny několika nemoderně oblečených cestujících, kteří se téměř celou tu dobu věnovali četbě nebo konverzaci. Byla to opravdu neobvyklá idylická scéna: tři mladí muži si část času četli a zbytek si povídali, diskutovali o knize, kterou četl jeden z nich; naproti nim seděli muž a žena, kteří si také četli knihy nebo si povídali, většinou mezi sebou a někdy i s ostatními. Vedle manželského páru seděli ještě dva starší muži, sice bez knih, ale za tu dobu se jim podařilo přečíst všechny turistické brožury ze stojánku vedle sedadel. Většinou si však spolu povídali.
Nejednalo se však o nějakou skupinu vědců ani knihomolů, s akademickou půdou neměli nic společného – vychodili maximálně střední školu.
Byli to amišové, příslušníci náboženské denominace, kteří jsou známí především „prostým životem, prostým oblečením, křesťanským pacifismem“ a různými omezeními v používání techniky.
Ve srovnání s ostatními lidmi v čekárně opravdu vypadali jako z 18. nebo 19. století, a to jak oblečením, tak svým chováním (většina neamišů samozřejmě neustále zírala do svých mobilů).
Amišové se dobrovolně podřizují pravidlům komunity. Většinou cestují vlakem vlakem. Do stanice se dostanou tak, že si najmou někoho, kdo je tam odveze. Sami vlastnit a řídit auto nesmí. Proč? Kdyby si dovolili vlastnit a řídit auta, došlo by zřejmě k rozptýlení jejich komunity po celé Americe. A také dobře vědí, že kvůli této suburbanizaci by řada jejich komunit vymřela. Jízda autem je pro amiše pokaždé něco obtížného, znamená, že tento způsob dopravy používají jen v nejhorším případě. Zastřešená bryčka tažená vzorně ošetřovaným koněm je na kratší vzdálenosti u nich vždy po ruce.
Stejně tak nemohou mít doma televizi, rádio ani telefon. Když si například potřebují objednat odvoz, musí zavolat z „veřejné telefonní budky.“
Young Center for Anabaptist and Pietist Studies: „Amišové se snaží technologii spíše ovládnout než se stát jejím otrokem. Jako málokterá jiná komunita prokázali houževnatost čelit mocným silám technologie, a zachovat si tak svůj tradiční způsob života.“
Žádné komentáře:
Okomentovat