V českém zemědělství prudce roste spotřeba hnojiv.

Podle Zprávy o životním prostředí za minulý rok přitom spotřeba pesticidů a herbicidů vzrostla v ČR za posledních dvanáct let o třetinu, hnojiv dokonce o více než polovinu.

Zatímco na počátku tisíciletí spotřebovali zemědělci na hektar v průměru méně než osmdesát kilogramů průmyslových hnojiv, loni či předloni to bylo už téměř 120 kilo. Jejich využívání má neblahé následky především pro vodní ekosystémy. Hnojiva se z orné půdy dostávají do povrchových vod, kde pak dochází k přemnožení řas a sinic. To způsobuje nedostatek kyslíku, zhoršují se podmínky pro život ryb a dalších vodních organismů. V malé míře přispívají hnojiva i k tvorbě skleníkových plynů.

Ještě horší následky pro životní prostředí má podle odborníků nárůst spotřeby prostředků pro ochranu rostlin, tedy různých pesticidů, herbicidů a fungicidů. Těch zemědělci v minulém roce spotřebovali 5 700 tun.

V agrosystémech je úplně mrtvo, není tam půdní fauna, žádné žížaly a mikroorganismy. Je tam nedostatek organické hmoty. Z půdy se tak stal v podstatě jenom substrát, který slouží k tomu, aby rostliny neupadly. Taková půda je náchylná vůči erozi, kterou je podle ministerstva zemědělství ohrožena téměř polovina veškeré zemědělské půdy v ČR.

Protože ochranné přípravky zničí veškeré živiny v půdě, dodávají je zemědělci zpět do půdy pomocí hnojiv a dostávají se tak do začarovaného kruhu. Senátor a prezident agrární komory Jan Veleba ale upozorňuje, že spotřeba hnojiv i přípravků na ochranu rostlin se výrazně propadla po roce 1990 a přes nárůst v uplynulém desetiletí se k tehdejší úrovni zdaleka nepřiblížila. Podle Veleby po konci plánovaného hospodářství v roce 1989 zemědělcům na drahé chemikálie nezbyly prostředky a k obratu došlo až kolem roku 2000, kdy čeští farmáři začali čerpat peníze z Bruselu. V minulém roce však spotřebovali o 100 kilogramů hnojiv na hektar méně, než v druhé polovině 80. let. V Německu či Nizozemsku je spotřeba na hektar ještě výrazně vyšší než v České republice. Na druhou stranu zemědělské velmoci jako Polsko či Francie používají pouze zlomek českého průměru spotřeby.

Autoři