Čínský prezident jede do Washingtonu jednat s Trumpem

PEKING, 18. září (Reuters) – Obchod v zemědělství, energetice a vzácných zeminách se stal hlavním vyjednávacím trumfem v obchodní válce mezi Spojenými státy a Čínou a pravděpodobně se znovu objeví, když prezident Donald Trump příští týden  ve Washingtonu přivítá Si Ťin-pchinga.

Zemědělské produkty, v čele se sójou, patří mezi největší americké exporty do Číny, dosahující hodnoty 29 miliard dolarů v roce 2024. Jsou také jednou z nejméně citlivých částí obchodních vztahů, a proto pravděpodobně dojde k dohodě.

Na loňském summitu v Pusanu v Jižní Koreji Čína souhlasila s nákupem 25 milionů tun americké sóji ročně do roku 2028. Při Trumpově návštěvě Pekingu v květnu Čína souhlasila se zvýšením obchodu s USA o dalších 17 miliard dolarů. 

Dohoda sice nebyla uzavřena, ale přesto obchod  se sojou probíhá nad očekávání dobře. Hlavní překážkou jsou vysoká cla.

Čína byla v posledním desetiletí mírným, byť nepravidelným odběratelem americké ropy a plynu, ale dovoz se loni zastavil poté, co Peking uvalil cla v rozmezí 10 % až 15 %. Washington se snaží tuto změnu změnit už od Trumpovy květnové návštěvy Pekingu.

Zatímco čínský prodej po zavedení cla skončil, čínští odběratelé stále plní dlouhodobé smlouvy se svými americkými dodavateli a nákup dále prodávají.

Čína byla historicky jedním z největších odběratelů íránské a ruské ropy a USA v průběhu let sankcionovaly rafinerie a další subjekty tohoto obchodu. Před summitem USA naznačily možnost zrušení některých sankcí, avšak hrozily uvalením jiných. 

Trump uvedl, že po své návštěvě Pekingu zváži zrušení některých sankcí, zatím sankce zůstávají v platnosti. Od srpna dohlíží americký ministr financí Scott Bessent na sekundární sankce bank financujících íránský obchod.

Čínská kontrola nad produkcí nerostných surovin a rozhodnutí omezit vývoz do USA přivedly Trumpa letos k jednacímu stolu, dnes z Číny proudí více nerostů, otázka není jasně vyřešena.

Americké firmy v citlivých odvětvích, jako je letectví nebo výroba čipů, stále bojují o vstup do Číny, čínští exportéři odmítají prodej do USA.

Reuters uvedl, že tyto záležitosti byly v programu USA a američtí představitelé opakovaně vyzývali Peking, aby dodržel své závazky.

Ostrov Helgoland se připravuje na zimu

 Informace o dění na ostrově Helgoland nebyly správné. K výpadku elektřiny internetu a telefonů na ostrově Helgoland nedošlo. Práce na opravě podmořského kabelu u St. Peter-Ordingu (okres Severní Frísko) byly ve čtvrtek odloženy kvůli vysokým vlnám. Nyní byl stanoven nový termín: Provozovatel sítě oznámil, že bagry by měly dorazit mezi 28. zářím a 2. říjnem.  Období bouřlivých vln začíná krátce poté. 

Dnes na ostrově žije asi 1.650 obyvatel. Po ostrově nesmí jezdit motorová vozidla ani jízdní kola, auto tam má jen policie. Plavba z pevniny po moři k ostrovu je náročná a nepříjemná.  Do přístavu mohou vplout jenom místní lodě, ostatní musí zakotvit v přístavišti, cestují přestupují. V zimě k ostrovu žádná cizí loď nesmí, spojení s pevninou obstarává k tomu určená zvláštní loď.

Problém s přívodem elektřiny se nenachází na Helgolandu, ale na pláži St. Peter-Ording. Tam spojka – dutý spojovací kus – spojuje podmořský kabel s podzemním kabelem na pevnině. Toto spojení bylo v minulosti opakovaně odhaleno erozí a muselo být loni znovu zasypáno. Helgolandský kabel byl položen v roce 2009. Dříve se elektřina na ostrově vyráběla výhradně dieselovými generátory.

Původně ostrov patřil Anglii, potom Dánsku, nakonec Německu. Za 2. světové války nechal Hitler na ostrově postavit podzemní pevnost pro ponorky. Koncem dubna 1945 britské letectvo shodilo na ostrov asi 1000 bomb, všech 2000 lidí přežilo v tunelu z 19. století.

O 2 roky později, 18. dubna 1947, zde na jižním cípu ostrova  Angličané uskutečnili největší nenukleární výbuch na světě, když zde soustředili 4.000 torpédových hlavic, 9.000 vodních bomb, 91.000 granátů. Dohromady 6.700 tun výbušnin. Přesně ve 13 hodin nahromaděnou munici odpálili. Při obrovské explozi, kdy byla pevnost zničena, zvedl se dým  až do výše 9 km.

Opuštěné nádraží, cestujících pár…

V poslední době je pravidlem internetových diskusí uvádět zkresleně předlistopadovou minulost jako špatnou dobu a ty, kteří v ní žili a neměli mobilní telefony jako středověké negramoty. Tito diskutéři většinou sotva pamatují osmdesátá léta minulého století, která se od dnešní doby příliš nelišila. Život v Československu se zlomil okolo roku 1975, kdy končila éra ideologií a začínala doba materialistická vyžadující změnu dopravy. Městské obyvatelstvo dostalo možnost pořizovat si letní sídla na venkově, proto na silnicích přibývala auta, koleje obsazovaly diesely a opouštěly parní lokomotivy.

Ilustrační foto

V dobách, kdy jsem denně odjížděl vlakem z venkovského nádraží, tak jsem na nádražním ruchu neviděl nic zvláštního. Těžko někoho před 60-70 lety napadlo, že obyčejné cestování vlakem se změní k nepoznání. Čas udělal z cestování vlakem nezáživnou nutnost. Nevadilo tenkrát ani počasí, čekalo se většinou venku, kde se daly nejlépe pokuřovat cigarety. Cigareta za studeného rána byl požitek k nezaplacení. Když byla velká zima, byla k dispozici vyhřátá čekárna s nabídkou různě ohmataných časopisů. Čekárna v dopravě byla zcela něčím jiným než jsou studené přístřešky v současnosti, kdy dopravci nejsou schopni zaplatit někoho, kdo by po cestujících uklízel odpadky a WC. Čekání bývalo nedílnou součástí cestování. Bývalo samozřejmostí čekat na vlak 2-3 hodiny, proto také bývaly poblíž stanic hostince, kde se dalo najíst a koupit na cestu občerstvení a cigarety. Pamatuji, že v 6 hodin ráno už hostince byly otevřené.

Z dnešního pohledu, vzhled tehdejší nádraží by byl nepochopitelný. Před čekárnou, v čekárně i na nástupišti stávali a seděli na lavičkách podél nástupiště lidé, a s blížícím příjezdem vlaku přibývali. Nastupovalo v naší stanice do každého ranního vlaku více než 150 lidí, kteří cestovali převážně do  zaměstnání ve městech a do škol. Odpoledne se ve stejném počtu vraceli. Podobné to bylo na dalších stanicích, takže parní lokomotiva či později diesel se s dlouhými vlaky hodně zadýchávaly. Když dnes u nás ve stanici nastupuje do RegioPanteru 10 lidí, tak je to hodně nad průměrem. 

K vlaku se muselo chodit s  několikaminutovým předstihem, kdo neměl předplacenou dělnickou nebo žákovskou jízdenku, musel vystát frontu u klasického zamřížovaného okénka známého také ze Svitákova filmu Přednosta stanice.

Nakouknout okénkem do kanceláře bývalo možné jen při vydávání jízdenek před odjezdem vlaku, jinak bylo zakryté neprůhlednou oponou. Jízdenky vydával výpravčí, jenž pro správnou kartičku sáhl do přihrádky v regálu, vložil ji do pákové datumky a za doprovodu charakteristického klepnutí vyrazil na jízdence datum a pak inkasoval jízdné. Mimo červených čepic - každý ze střídajících výpravčích měl na skříni svou - byl v kanceláři jako dekorace nepřehlédnutelný mosazný telegrafní přístroj s papírovou páskou mezi kotouči. Telegraf už se nepoužíval, zato telefon vyzváněl často, takže výpravčí museli přerušovat výdej jízdenek. Přes otevřené dveře na protější straně kanceláře bylo vidět jiného železničáře, jak občas zvedá a spouští dlouhé páky, jimiž byla ovládána ramena semaforů.

Semafory, výhybky i závory byly ovládány ručně, mechanicky. Spojeny s pákami a klikami byly řetězy pod kolejemi a dráty na kladkách podél tratě. Před budovou byly stojany s klikami a převodovkami, které ulehčovaly námahu při ovládání závor. S klikou ovšem nemohl točit kdokoli, zařízení bylo zamknuté, klíče byly uložené kdesi uvnitř budovy, kam byl vstup zakázán.

Nádraží bývalo vzorně uklizené, i v zimě býval ráno ve čtyři hodiny sníh odklizen, v létě na oknech bývaly květiny a podél cest a nástupiště záhony růží. K nádraží patřily i pořád zaplněné kolostavy a ohrada pro parkování motocyklů. Nejvíc cestujících k vlaku dovážely autobusy, jejichž jízdní řády byly nastaveny tak, aby navazovaly na vlakový jízdní řád.

 Pohled na tehdejší cestující lid by současníkům připomínal sledování černobílého filmu. V oblečení převládala tmavošedá barva. Podle oblečení se dalo rozeznat pracovní a společenské postavení cestujících. Úředníci, učitelé, různí vedoucí a příslušníci inteligence bývali oblečeni do nažehlených tmavých obleků s kravatou a na hlavách nosili klobouky. Klobouky také nosili téměř všichni starší muži nad padesát let, ženy mívaly na hlavách také různé kloboučky nebo šátky. Bez pokrývky hlavy chodili jen studenti, některé studentky nosily kalhoty. Vidět starší ženu v kalhotách bylo prakticky nemožné, nosily se jen sukně pod kolena, spíš delší. Starší muži mívali kabáty tmavošedé až černé, mladší se shlédli v poválečné tmavé polovojenské nazelenalé módě. V zimě nosili hubertusy nebo montgomeráky (válečná uniforma britského generála), v létě baloňáky, oblíbená byla tvídová saka. Nemalé procento cestujících bylo oblečeno v uniformách. Uniformy bývaly nejen oblečením pracovním, lidé se do nich oblékali už doma, cestovali v nich a trávili v nich celý den. Tmavomodré uniformy a čepice-brigadýrky nosili železničáři, kteří podle sovětského vzoru v 50. letech mívali na ramenou tvrdé výložky a jakési polovojenské hodnosti. Někteří si na uniformě a hodnostech hodně zakládali. Modré uniformy a čepice mívali tehdejší policisté, kteří stejně jako ostatní lidé jezdili do služby vlakem. Barvu khaki mívaly uniformy vojáků, důstojníků i záklaďáků. Zelené uniformy nosili i lesníci (s brigadýrkou) a nimrodi (s kloboukem). Lidé se za uniformy nestyděli, naopak byli na ně pyšní a dávali okolí najevo, že jsou určitá důležitá složka společnosti.

Ilustrační foto

 Příjezd a odjez vlaku ze stanice býval zaběhlý rituál, v dobách parních lokomotiv a dlouhých vlaků rituál naprosto všední: Před kanceláří výpravčího zvoní zvonek, houf posledních opozdilých cestující vychází z čekárny, před budovou hradlař točí klikou a spouští závory, výpravčí si nasadil červenou čepici a vychází na peron, aby zkontroloval, zda na kolejích je volno a semafory jsou správně nastavené, a zase se vrací do kanceláře, jiný železničář táhne na nástupiště čtyřkolový valníček na zavazadla, dav cestujících se dává do pohybu a roztahuje se po nástupišti. Nedaleko zahouká vlak a po několika minutách důstojně, s mírně pokuřující lokomotivou, za klepání kompresoru, syčení páry a skřípění brzd, vjíždí do stanice. Výpravčí je opět na nástupišti a salutováním zdraví strojvedoucího a vlakvedoucího úřadujícího v prvním služebním vagónu za lokomotivou. Výpravčího pomocníci v modrých uniformách stojí v pozoru. Sotva vlak zastaví, nastává hemžení lidí na nástupišti, jedni vystoupili z vlaku, jiní se snaží nastoupit. Mnozí muži po vystoupení z vlaku míří na suché WC v dřevěné boudě vedle nádražní budovy. Pocházelo sice z dob monarchie, ale bylo dostatečně větrané, uklízené a vlídnější než WC ve vagónech. Po chvíli je nástupiště prázdné, průvodčí spěchají podél vlaku a zavírají dveře vagónů. Valníček se zavazadly, balíky a poštovními pytli míří od služebního vagónu ke skladu, výpravčí zvedá vodorovně plácačku a píská na píšťalu, průvodčí zvedají ruku, že je vše v pořádku. Výpravčí zvedá nad hlavu zelený terč, což je pokyn k rozjezdu vlaku, vlakvedoucí zatroubením na malou trumpetku dává pokyn strojvedoucímu. Lokomotiva mocně zafuní, vypustí oblak kouře, protočí se kola, vlak se rozjíždí. 

Dnes se cestování z našeho nádražíčka hodně změnilo. Vlastně už to ani není nádraží, z toho co bylo popsáno výše fungují jen dva páry kolejnic a kolostav, o který se dnes opírá jedna elektroběžka. Budova z počátku minulého století sice stojí, ale zavřená je čekárna i kancelář výpravčích, rovněž pracoviště signalistů a hradlařů. Na dveřích uzamčené čekárny je oznámení, že úschovna zavazadel bude od 1.2.2008 zrušena. Na trvale zamčených WC, které byly zřízeny v 80 letech, je stále vybledlé oznámení, že klíč je v kanceláři. Zmizely i dřevěné objekty, které kdysi sloužily jako sklady nářadí, nejsou na oknech truhlíky s květinami ani záhony květin podél bývalého pískového nástupiště. Dnes je nástupiště vyvýšené a betonové, podél kolejí místo dřevěných sloupů, které nesly spoustu telefonních drátů, a kovových sloupků s kladkami, jež byly roztáčeny dráty od závor a semaforů, stojí kovové stožáry nesoucí trolej nad tratí. Nyní je vše na elektřinu. Jediným zařízením pro cestující veřejnost je skleněný přístřešek pro 4-5 lidí. Provoz vlaků je řízen odkudsi z dáli,  dokonce ženský hlas z reproduktoru oznamuje, že "vlak č.X, společnosti N. přijede na kolej č. 2, cestují jsou žádáni, aby dbali své bezpečnosti."  

Ilustrační foto

 Vlak nenápadně přijede k nástupišti, vystoupí průvodčí, což je zároveň vlakvedoucí, a 1, 2 i vice cestujících, kteří většinou míří ke svým autům zaparkovaným různě poblíž stanice. Nastoupí 1, 2 a někdy více lidí, vlakvedoucí jakýmsi terčíkem v dlani dá pokyn k odjezdu. Žádné vítání vlaku a jiný ceremoniál se nekoná,   

Otázkou zůstává, proč za 50 let ubylo více než 90 procent cestujících, když lidí v obcích podél trati je prakticky pořád stejně? Proč dávají přednost osobním autům? Cena jízdného se za 50 let zvýšila 24krát, mzdy podobně. V ceně jízdného to pro zaměstnance s průměrnou mzdou určitě není. Příčinou asi bude pohodlnost v kombinaci s maloměšťáctvím, elitářstvím a kultem mládí. Mladí lidé po získání řidičského průkazu se nastoupením do vlaku nechtějí před vrstevníky kompromitovat kontakty se "sockami". Mladí sice nevydělávají, ale jako moderní generace, mají právo jezdit auty rodičů. Jízdu vlakem odmítají i mnozí starší lidé, kteří si zvykli na auto, říkají; než nastoupit do vlaku raději zaplatím taxi. Prostě je jiná doba než před 50 a více lety, doba spěchu. Veřejná doprava je uspěchaná, osobní doprava autem ještě více. 

Když je stát kavalír

 Zrušení superhrubé mzdy je zřejmě v pořádku. Není to problém. Superhrubá mzda byla zrušena, skoro nikdo proti jejímu zrušení nic nemá. 

Problém je v tom, že politici zároveň snížili daně z příjmu fyzických osob. Snížili je tak, že ti nízkopříjmoví lidé z toho nic nemají. Nejvíce z toho mají ti, kdo mají nejvyšší příjmy. Je pravda, že na tom vydělala, ovšem mnohem méně, i střední třída. To je asi důvod, proč se odborům moc nechce dohodu Fialy s Babišem kritizovat, i když by měly hájit na prvním místě zaměstnance nízkopříjmové. Ti z toho nemají nic, zato český stát nemá peníze do rozpočtu. Suma: byly sníženy daně z příjmu fyzických osob, což stálo státní kasu dosud půl bilionu a bude to brzy bilion. Každý rok asi 120-150 miliard.

Zrušit superhrubou mzdu bylo možné beze změny daňové zátěže, dokonce mohla být zvýšena. Jsou to dvě na sobě nezávislé věci. Lze je ovšem udělat naráz. Někdo vám může podat ruku a zároveň vás bodnout nožem. Jsou to dvě na sobě nezávislé věci. Když krvácíte, není to tím, že vám byla podána ruka. Neměli byste se pořád točit kolem toho, že na podání ruky nebylo přece nic špatného. Krvácení má jinou příčinu.

Zdroj: BL

Trump řeší nedostatek a ceny hovězího masa v USA

 Prezident Donald Trump v pátek 4. září 2026 podepsal nařízení, jejichž cílem je pomoci farmářům chránit svá stáda před vlky, rozšířit zpracování masa a přejít k označování země původu. Důvodem zásahu jsou vysoké ceny hovězího masa v obchodech.

Nařízení zahrnují opatření, která farmářům umožňují chránit svá stáda před šedými vlky a usnadňují farmářům a farmářům zpracování a prodej potravin z jejich vlastních provozů, uvedl Trump během slavnostního podpisu v Oválné pracovně.Ustanovení o vlcích řeší dlouhodobé nářky farmářů, kteří tvrdí, že vlci se už živí dobytkem, zejména telaty, čímž způsobují ztráty v chovech skotu a nutí producenty vynakládat velké částky peněz na ochranu stád. Šedí vlci však zůstávají nadále chráněni federálním zákonem,přičemž ochrana se liší podle oblastí.K ochraně skotu v USA dochází v době, kdy jsou v obchodech rekordně vysoké ceny hovězího masa, Trump chce chránit rančery také proto, že je ohrožuje neustále zvyšování dovozu hovězího masa ze zahraničí.

Maloobchodní ceny hovězího masa dosáhly letos rekordních úrovní, protože stavy amerického skotu klesly na nejnižší úroveň za 75 let. Sucho a lesní požáry přispěly ke snížení chovu skotu, a snížení výroby hovězího masa. Washingtonské administrativě to zpusobuje vážný politický problém, má za úkol snížit náklady domácností na potraviny, nemůže však ještě více poškodit domácí farmáře. Administrativa minulý týden dočasně rozšířila přístup k dovozu libových hovězích odřezků s nižšími cly o 300 000 metrických tun během tří měsíců s argumentem, že k poklesu cen pro spotřebitele jsou zapotřebí další dodávky. Tento krok vyvolal odpor producentů skotu, kteří tvrdí, že zvýšený dovoz by mohl vyvinout tlak na ceny skotu v USA a ztížit obnovu domácího stáda.

Označování země původu je dlouhodobým požadavkem některých amerických producentů skotu, kteří tvrdí, že spotřebitelé by měli být schopni rozlišit domácí hovězí maso od dovážených produktů. Kongres zrušil povinné požadavky na označování země původu pro hovězí a vepřové maso v roce 2015 po sérii rozhodnutí Světové obchodní organizace, která se týkala námitek Kanady a Mexika. Podle současných pravidel mohou společnosti dobrovolně používat označení „Produkt z USA“ v souladu s federálními požadavky.

Administrativa se touto otázkou označování zabývá, protože se zároveň snaží zvýšit dovoz hovězího masa, aby řešila nedostatek domácích dodávek, a zdůrazňuje tak konkurenční tlaky, které jsou ústředním bodem Trumpovy politiky v oblasti hovězího masa.

Trump argumentoval, že je zapotřebí zvýšit dovoz, aby se spotřebitelům poskytla okamžitá pomoc, zároveň jeho administrativa podporuje zvyšování domácí výroby hovězího. Farmáři však varovali, že další dovoz by mohl podkopat pobídky k rozšíření domácí produkce. Administrativa rovněž oznámila opatření na podporu menších zpracovatelů masa, včetně snahy usnadnit farmářům domácí porážky dobytka, čímž zasáhne dominanci největších masokombinátů v zemi.

Exhumace ostatků Jana Masaryka baví veřejnost.

 Nová exhumace ostatků Jana Masaryka, který byl ministrem zahraničí Gottwaldovy vlády a zemřel pod okny Černínského paláce v noci 10. března 1948 je jen zbytečným znesvěcením hrobu, ve které odpočívá rodina presidenta Tomáše G. Masaryka. 

Je tímto krokem pouze vyhověno několika aktivistům kolem Úřadu vyšetřování zločinů komunismu, kteří si stále znovu a znovu otevíranou otázkou smrti Jana Masaryka chtějí získat větší zásluhy na bůhvíčem.

 O tom, že komunisté byli přímou či nepřímou příčinou Masarykovy smrti, nelze pochybovat. Podezřívat z podvodu či neodbornosti kriminalisty, kteří v roce 1948 neštěstí vyšetřovali, je však hodně nešetrné. Ohledání místa činu je základem každého úspěšného vyšetřování, tvrdí kriminalisté.  

Jan Masaryk je sice v českých dějinách první poloviny 20. století známá osobnost, přičemž patrně největší publicitu mu  vynesla právě smrt na dlažbě Černínského paláce. Jeho tragédií byla od roku 1918 nepochopitelná závislost na Edvardu Benešovi s jeho intrikánstvím. Ta ho vždy zavedla do bezvýchodné tmy.

Téměř dvacet let Jana Masaryka na československém velvyslanectví v Londýně, ve službách ministerstva zahraničních věcí vedeného Edvardem Benešem, ukončila Mnichovská konference v září 1938. Dvacet let československé diplomacie bylo pohřbeno. Následovala funkce ministra zahraničí v exilové vládě a projevy na BBC, v nichž Jan Masaryk neomaleně urážel prezidenta Háchu a protektorátní vládu, velebil Stalina a podporoval vyhnání českých Němců.

Po skončení války nemohl proto Jan Masaryk chybět ve vládách Fibingerových a Gottwaldových, které připravovaly  komunistický puč. Po něm svým setrváním v Gottwaldově vládě do jisté míry legitimizoval její existenci. Kdyby podal demisi jako ostatní demokratičtí ministři, byl by jen nahrazen někým jiným, pravděpodobně svým náměstkem V . Clementisem. 

Guláš v Českých Velenicích

 Patnáct týmů soutěžilo v Českých Velenicích o nejlepší guláš. Kulinářské soutěže se zúčastnily i dva týmy z rakouského Gmündu.

Pohraniční město České Velenice hostilo již podeváté velkou soutěž ve vaření guláše. Soutěžilo 13 českých týmů a dva rakouské, přičemž v jednom týmu se vaření zůčastnila i starostka okresního města Gmünd Helga Rosenmayerová. 

Každý tým si vylosoval stánek, potom byly náhodně rozděleny suroviny. Každý tým dostal šest kilogramů masa, čtyři kilogramy cibule, dále tuk, papriku, sůl a pepř. Poté mohl krájet, okořeňovat a připravovat. V 11 hodin byly zapnuty sporáky a začala soutěž. Vaření skončilo v 16 hodin. Úkolem bylo uvařit co nejchutnější guláš. Po degustaci, jejíž součástí bylo i hodnocení šéfkuchaře Vladimíra Smejkala, bylo v 18 hodin stanoveno konečné pořadí: Nejvíc chutnal guláš od amatérských kuchařů Českého rybářského svazu, na druhém místě byl tým českých seniorů, na třetím tým železničářů. Nejlepší rakouský tým skončil na pátém místě.