Lid nezajímají ideje, zajímá ho jen vítězství nad vnitřními a vnějšími nepřáteli

Lid dnes stále častěji namísto odborníkům naslouchá populistům, šaškům či sprosťákům bez tradice a programu. Jako kdyby to tady už v minulosti nebylo. Jako by nebyli zvrhlí populisté a šílenci jako Mussolini, Hitler nebo Gottwald, které si zblblý „lid“ zvolil v normálních volbách.

Demokratický Západ dosud vůbec nepochopil základy komunistických režimů. Spočívají v tom, že miliony až stamilióny lidí na věčné časy upřímně milují katy, kteří někomu stínají hlavy - a je jedno komu, třeba i těm, co stojí s nimi ve stejném šiku. Komunizmus je červená barva, barva krve. Největšího vraha v historii lidstva Stalina ještě dnes obdivuje šedesát procent Rusů. Ani „lid“ v jiných postkomunistických demokraciích není jiný.

Už od starověkého Řecka je představa demokracie vystavěna na komunikaci idejí mezi občany obce – společnosti, symbolizované sdíleným příběhem. Pro úspěšné demokracie je typické, že jde o pozitivní příběh úspěchu nebo kulturní výlučnosti. Problematické jsou naopak demokracie s příběhem negativním, s komplexem oběti, jak je tomu ve Střední Evropě.

Demokratická politika Západu sama se postupně – a velmi často nedemokraticky – začala uzavírat do rámce takzvaných národních států a jejich soupeření. Rozvoj politických idejí moderní demokracie byl dále na dlouhá desetiletí blokován válkami a konfrontací s totalitními režimy.

 V roce 1989 se zdánlivá nehnutelnost mocenského patu studené války zhroutila – ale v nabídce politických idejí v proměněném světě neuměla demokracie nově příchozím státům nabídnout nic než formální kopírování starých rituálů národních států.

I ty nejúspěšnější pokusy o inovace politické demokracie, jako bylo prosazování obrany individuálních lidských práv na základě mezinárodních smluv (závěrečný akt helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z roku 1975, Všeobecná deklarace lidských práv či konvence proti mučení) nebo snahy o reformu Rady bezpečnosti OSN a myšlenka Mezinárodního trestního tribunálu, byly po roce 1989 velmi rychle zapomenuty a opuštěny.

Problémů parlamentní demokracie přitom byly zjevné už v té době. Diktátoři v postkomunistických zemích nyní vyhrávali svobodné volby jak na běžícím páse a hospodářské pozice v nově demokratizovaných společnostech, stejně jako oblast výkonu práva a spravedlnosti, ovládly postkomunistické mafie. Zavedené západní demokracie selhávají. Komunistické hledání vnitřního i vnějšího nepřítele bylo oprášeno a slaví úspěch.