Druhá československá
republika, která existovala od října 1938 do března
1939, byla něco jako horská chata bez střechy. Všichni uvnitř se chovali, jako by se jim nic
hrozného nestalo, naopak radovali se,
že za přispění
čerstvého větru a deště můžou pokračovat v tom, co národní obrozenci začali už v 19. století, ale co po roce 1918 zabrzdil Masaryk.
Ve snaze odstranit nezaměstnanost čs. vláda na podzim 1938 zakládala
pracovní tábory, ve kterých nejdříve byla účast dobrovolná. Protože české úřady, a hlavně obce, si nevěděly
rady kam umístit české uprchlíky ze Sudet (jednalo se většinou o úředníky a učitele), byly nuceny odmítat židy a cikány, kteří přišli nejen ze Sudet , ale i z Německa, kde jim hrozilo pronásledování. Záměrem vůbec nebyly etnické čistky,
ale pouze v duchu tehdejšího chápání
státu snaha zajistit obyvatelstvu české a slovenské národnosti nejlepší životní podmínky. To by po příchodu mnoha tisíců
uprchlíků
dobře nešlo.
Česká vlastenecká organizace Sokol vydala 23. října 1938 rezoluci, která naléhala na všechny židy, kteří se usadili v Československu po roce 1914, aby se "vrátili do svých domovů". 20. listopadu 1938 se pražská vláída dohodla s Berlínem, že bude česko-slovenský zákon změněn tak,
aby už uprchlíkům z Německa a Rakouska neposkytoval ochranu.
Přituhovalo. Podle zákona z 2. března 1939
byli všichni nezaměstnaní muži nad 18 let posíláni do českých táborů nucených prací. Téhož dne české úřady založili z
vlastní iniciativy koncentrační tábory pro cikány v
Letech a v Hodoníně a studenti na pražské filozofické fakultě spontánně zničili sochu
T. G. Masaryka. Protižidovský lidový rasismus
byl v Čechách a na Moravě založen a pěstován na náboženských, sociálních a jazykových předsudcích. Za 2. republiky své jistě sehrávala rasová propaganda z Německa, se kterou sympatizovalo mnoho českého obyvatelstva.
Žádné komentáře:
Okomentovat