Po volbách v té naší hospůdce vesnické

U pípy naší venkovské hospody se o dřevěnou desku výčepního pultu opírá starosta s jedním obecním zaměstnancem. Zaměstnanec je již notně znavený a vykřikuje "Čechy Čechům, bílá země, bílá síla, ..." načež přidá ještě jedno: "Máme skvělýho starostu, nejlepšího starostu!" "A máme také nejlepšího prezidenta."

 Většina volební je jasně daná, země hnědne a rudne, ruku v ruce. "Máme demokracii, ty vole!" "No jasně, demokracii!" "Čechy Čechům, pryč s čmoudama!"

Starosta na politické narážky nereaguje, nekárá, nezasahuje, jen se usmívá. Toleruje to. Kdybych já toho obecního debila začal umravňovat, možná mi vynadá do bůhvíčeho. Přestal jsem s tím už dávno a vím jediné, nemá to žádný smysl. Zůstaly pouze nenávistné pohledy, tupost a ignorace. 

Neumím se hádat a soudit. Náprava by musela přijít zdola, od spoluobčanů, kteří by starostu dotlačili k tomu, aby lidi nespolehlivé a výtržníky nezaměstnával, jinak požadovali jeho odstoupení, či mu dávali najevo, že příště ho už nezvolí. Má to v kapse, pan starosta. A prezident taktéž! A ti vědí, že většina v zemi si přeje opilé křiklouny, kteří dovedou venkov burcovat proti pražské kavárně.

 Navíc nám pan prezident vzkázal, abychom "drželi hubu."  A v tom je kouzlo poznaného. Máme držet hubu, všichni, 2 700 000 voličů, kdo jsme volili  protikandidáta. A když řekne prezident: "Drž hubu," budou to říkat i Pepkové Vyskočové, kteří se najdou skoro v každé vsi. Je to přece jejich prezident.