Home

Antonín Švehla: Když má sedlák, mají všichni.

pondělí 28. října 2024

Československo nikdy nebylo a nebude Švýcarskem

 28. října je svátek neexistujícího státu. Škoda, že v roce 1918 nezvítězilo Rádlovo pojetí národa tak, jak existuje v západních státech, tedy jako společenství občanů, kteří se smluvně a dobrovolně spojují k budování společného státu, ale převládlo východní organické pojetí národa svázané s krví, kmenovou příslušností a jazykem.

Když se v Rusku Masaryk dostatečně nasytil bolševické revoluce, vrátil se kdo USA, aby zkontroloval, jak Američané hlásící se ke svým českým předkům platí jím vyhlášenou "Národní daň". Peněz na pobyt v luxusních hotelech a na provoz Vozkovy rozvracečské agentury bylo dost. Touha po neomezené moci u Masaryka zvětšovala chorobnou nenávist k Habsburkovi, katolické církvi a šlechtě a obdiv k Marxovi. Tohoto se nezbavil do konce života. 

Nový císař Karel I. dal po nástupu na trůn jasně najevo, že určitě nehodlá přitvrzovat směrem k vojenské diktatuře stojící na represích, což ilustruje i jeho následná amnestie v červenci 1917, která se mimo jiné týkala i zapřisáhlého rusofila Karla Kramáře (viz Kramářova Slovanská ústava , v níž snil o českých zemích jako součásti ruského impéria). Též hned v roce 1917 sesadil von Hötzendorfa z jeho pozice v generálním štábu, nejdříve na frontový úsek do Tyrolska a poté, co von Hötzendorf tam podle svého zvyku předvedl neúspěšnou ofenzívu , v červnu 1918 na ceremoniální pozici do Vídně.

Navíc se císař pokusil sondovat možnosti separátního míru, a to bez konzultace s Německem a bez ohledu na jeho záměry (blíže viz Sixtova aféra), což skončilo neúspěchem a Karel I. musel v německé režii absolvovat kajícnou „pouť do Canossy“ k císaři Vilémovi II. To však nic nemění na císařově zjevné neochotě fungovat jako, ať již faktický či loutkový, vůdce proněmecké armádní junty a vládnout „ohněm a mečem“. To byla velká státnická chyba, když ustoupil českým podvratníkům a separatistům působícím přímo ve vídeňských státních orgánech. 

Masaryk a jeho kumpáni Čechům a Slovákům slibovali středoevropské Švýcarsko. Byl však z toho jen centralistický  stát založený na českém národovectví 19. století. Češi podle Masaryka také neměli být katolíci, ale kališníci. Znamenalo to přidusit také šlechtu, které sice byla vždy oporou českých zemí, ale většinou mluvila německy. "Češi s Němci v jednom státě žít nemůžou," nechal se Masaryk slyšet, i když průměrný Čech snáz pochopil Knechta z vedlejší vesnice než baču z pod Tater. Ze Slováků se stali Čechoslováci, což v českých zemích znamenalo, že to pro veřejnost byli nedokonalí Češi mluvící východním nářečím. Z 3,5 milionu českých Němců se na Benešovo přání stala bezvýznamná národnostní menšina, přičemž nápad na její odsun do Německa poletující v Benešově mozku už od roku 1917 ještě uskutečněn nebyl. Ujal se nápad použít psychický nátlak, pod povinností mluvit česky byli Němci vyhánění ze státních úřadů, vedoucích míst v institucích, podnicích a armádě. Začalo se také průnikem českých osídlenců (úředníků, železničářů, učitelů apod.) do Sudet a v Němci obývaných obcích se začalo s výstavbou škol pro české děti. Masarykova rádoby demokracie zaplakala, místo kompromisů přišel český diktát. Důvod k nespokojenosti měli Němci. Slováci i Maďaři, Československo vydrželo pohromadě 20 let jen zásluhou mnohostranné vyspělosti českých zemí, kterou zdědilo po rakouské monarchii. 

Stát byl postaven na chimérickém ideálu čechoslovakismu. Bohužel nespokojenosti českých Němců využil Hitler, což vedlo k Mnichovu, protektorátu a ve svém konečném důsledku i k rozpoutání druhé světové války, přesněji řečeno to bylo jednou z příčin této války.

 Při vší úctě k „mužům 28. října“, oni nemuseli o moc bojovat na barikádách, nýbrž jim byla bez odporu a bez krveprolití darována. Na návrh posledního císaře rakousko-uherského císaře Karla I.  Stačil k tomu jeden telegram minstra zahraničí Andrassiho poslaný českému zemskému sněmu "Vídeňská vláda netrvá na tom, aby země Koruny české byly nadále součástí rakousko-uherské monarchie." (Češi se za to „velkoryse“ revanšovali například konfiskací majetku dětí Františka Ferdinanda a ničením Mariánských sloupů.)

Pokud se pod vlivem říjnového výročí nenecháme unést „povinným“ nacionalizmem, lze při menší dávce shovívavosti konstatovat, že Československo bylo fakticky kopií Rakouska-Uherska se všemi jeho nešvary, ale kopií slabší a menší a méně úspěšnou. Nápadnou podobnost lze spatřit v osobě „tatíčka prezidenta“, jenž sídlil na hradě, projížděl se koňmo na zámku a disponoval faktickým zákonem proti urážce tatíčkovského majestátu – Zákon na ochranu republiky, 50/1923 Sb., § 11). Větší dopad však měla totožná neschopnost ve vnitřní politice, obsahující nezvládnutí národnostní otázky, břídilská zahraniční politika vrcholící faktickou izolací a absencí reálných spojenců. Finálním výsledkem byl předmnichovský kolaps, jemuž na rozdíl od rozpadu Rakouska-Uherska ani nepředcházela prohraná válka. (stk)


Žádné komentáře:

Okomentovat