V Hamburku schválena výstavba nové opery

Hamburský parlament ve středu schválil výstavbu nové opery v HafenCity. Téměř všechny strany již předtím vyjádřily podporu projektu. Zástupci Socialistů, Zelených, CDU a AfD hlasovali pro odpovídající smlouvu mezi městem a Nadací Kühne. Smlouva stanoví, že město bezplatně poskytne pozemek v Baakenhöftu. Nadace Kühne bude výstavbu opery financovat.

Miliardář Klaus-Michael Kühne oznámil svůj záměr poskytnout na projekt až 340 milionů eur (8,2 miliard Kč). Město přispěje 147,5 miliony eur (5,5 miliardy Kč) na pokrytí dodatečných nákladů specifických pro daný lokalitu, jako jsou základové práce a ochrana před povodněmi. Podle města nadace ponese všechny ostatní náklady a rizika. Město také přispěje přibližně 104 miliony eur (2,5 miliardy Kč) na přípravu lokality, promenádu ​​a nábřeží.

Výstavbu opery bude řídit projektová společnost. Město a Státní opera budou vlastnit čtvrtinu akcií, zbytek bude držet Nadace Kühne až do dokončení. Nadace poté operu daruje městu.

Týden po oslavě Sametu - a zima na krku

Před týdnem si lid pražský vzdělaný připomněl výročí Sametové revoluce, slzu uronil, položil kytici a rozhodl, kdo může a nemůže na oslavu chodit  – protože státní svátek přece není jen tak pro každého. Lid mimopražský oslavy v podstatě ignoroval.

Pražáci vyslechli bujarou Modlitbu pro záhadnou Martu, tklivý song, jak se vláda lidu navrátí, neboli zhovadilost, poplivali Okamuru, ponadávali odvážně a statečně všem, kteří si Sametu dostatečně neváží. Také láli Turkovi za fašismus a nacismus. Připomněli, že oni Samet nejenže vybojovali, ale i vymysleli. 

Znovu se svět dozvěděl spoustu nových jmen dnešních politiků demokratického tábora, jmen odvážných Pražáků. I Pražanů. I Pepíků, kteří bojovali srdnatě proti minulému režimu, a jen ryzí skromnost je nutila 36 let mlčet. Každý jeden vedl podvratnou činnost, spolek, četu úderníků či v nejhorším případě družstvo sabotérů s toaletním papírem.

Konečně se národ dozvídá, kdo tehdy v průvodu byl, jak se činil a zasloužil o stát. Že se jednalo převážně o studenty pocházejí z rodin, v nichž alespoň jedna legitimace KSČ byla samozřejmostí, dodnes se cudně tají. Jinak jim doba peněz až na prvním místě vyhovuje, když jsou dnes se na straně ODS nebo Pirátů s podílejí na zesměšňování a vydírání lidu venkovského, nemohou být z komunistické výchovy podezíráni. 

Oslavami Sametu se hraje komedie o střetu zájmů. Významné role se v ní ujal uvědomělý prezident klanějící se směrem k ODS tak mocně, že mu vlhnou vousy. 

Pravděpodobně pod heslem "Dálnice do každé vesnice," čtyři roky ODS sypala horem dolem stovky miliard korun do nových dálnic. Aby prý dnešní důchodci všechno neprojedli a budoucí dětí mohly jezdit na plný plyn. ODS není originální, v dálnicích viděl budoucnost už Adolf Hitler - a to byl "někdo". 

V ODS je myšlení pomalejší, než jsme si mysleli

Ani téměř dva měsíce po parlamentních volbách  nedokázali někteří velkoměstští voliči ODS pochopit svoji porážku. V omylech je podporuje poražená vláda Fialova, která se chová, jako by čekala na vymalování Strakovky a na přestavbu nábytku. S  opuštěním vládních koryt se jaksi ještě plně nesmířila. Její příznivci se projevují mimo jiné vizemi o tom, že vláda Andreje Babiše, pokud by se podle přání venkovských voličů ujala řízení země, přinese České republice co největší problémy.

Tito lidé nejsou schopni akceptovat porážku těch „svých“ ODS, kvůli tomu přejí problémy celé naší zemi. Lidé z velkoměst, kteří sami sebe pasují mezi příslušníky té „nejinteligentnější“ části národa, by rádi zopakovali českou historii. Za podpory pouličního davu totiž pražští řečníci vždy určovali další směřování českých zemí (1918, 1948, 1989). Venkov se musel podřídit, doplatit na každou změnu musel lid venkovský, nikoli velkoměstský. 

Je pochopitelné, že voliči ODS se záměry nově vznikající vlády nesouhlasí. ale ať jí to dají „sežrat“ ve chvíli, kdy skutečně něco zkazí. To je legitimní a pro demokratickou společnost i zdravé. Bez kritiky totiž degeneruje. Ale přát si potíže pro naši zem i pro a její občany? Podobné heslo totiž vyznávají i bolševici. Konkrétně „čím hůře, tím lépe“. Doufají, že rostoucí nespokojenost občanů vytvoří to, čemu říkají „revoluční situace“. Jinými slovy podmínky proto, aby se mohli násilím chopit moci.

Stále ještě jde nezvládnuté frustrace z výsledků voleb, s nimiž se fialovci nechtějí smířit, odmítají je vnitřně akceptovat. Což samozřejmě nevylučuje touhu těchto lidí po nějaké jejich nedemokratické revizi. Stát se může leccos. Názor veřejnosti totiž určují novináři, a je známo, že Česká republika je mediálně nejcentrovanější zemí Evropy. Pro pražského novináře je bližší košile než kabát. 

36 let rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými

 V roce 1989 jsme se dívali na Německo a Rakousko, chtěli jsme do 4-5 let být na jejich úrovni. Tehdy to předpovídal hlavní tvůrce současného systému Václav Klaus. 

Jeho dnešní následník Fiala nás ujistil o tom, že v Německu jsou levnější potraviny než u nás, a v Německu jsou mnohem vyšší mzdy než u nás. Dokonce nám garantoval jako kdysi Klaus, že v případě svého znovuzvolení do čtyř let doženeme německé mzdy. 

A možná proto se stále musíme s Fialou dívat před rok 1989 a těšit se z toho, že se nám zásluhou dokonalejších motorových vozidel a digitální aparátů přece jen žije lépe. A Německo a Rakousko? Migranti, zelené šílenství a progresivismus. Socialisty vedená Vídeň se dokonce chlubí jednou z nejvyšších kvalit života na světě. Socialisty přece nechceme, když máme rekordní přírůstek miliardářů za posledních 10 let. Máme svobodu, takže každý mohl zbohatnout jakýmkoli způsobem. Kdo se narodil ve špatnou dobu na špatném místě? Jeho chyba, dobře mu tak.

Prezident v ústavě jako kozel v zelí

 Všichni mluví o paragrafech, odstavcích, svěřenských fondech, střetech zájmů, procedurách a „výkladech“, ale základní pravidlo stojí hned na začátku naší ústavy: „Lid je zdrojem veškeré státní moci a vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ Tento princip není ozdobou. Je to základní kámen našeho systému.

Nedávno proběhly volby – a lid, zdroj státní moci, se vyjádřil naprosto jednoznačně. Vznikla parlamentní většina o síle 108 hlasů. Ať už máme osobní sympatie či antipatie jakékoli, tento výsledek nelze obejít. Nikdo jiný než Andrej Babiš nebo jím určený kandidát nedokáže v tuto chvíli sestavit vládu, která má šanci získat důvěru Poslanecké sněmovny. O tom nerozhoduje prezident, nýbrž bazální parlamentní aritmetika.

Navíc lidé, když Babiše a ANO volili, tak o jeho údajném střetu zájmů věděli, a svým hlasováním řekli jasně: Nevadí nám.

A propos dotace snad „Babišovy firmy“ (stejně jako všechny ostatní společnosti v ČR a EU) dostávají z nějakých bohulibých důvodů – třeba ochrana životního prostředí či podpora zaměstnanosti znevýhodněných osob. Dotace se nikde v EU nedávají jen tak zbůhdarma. Holding Agrofert je dostával, i když byl Babiš v opozici, a Fialova vláda by mu snad nedarovala miliony dotací jen tak. Dotace mají přece vždy nějaký smysl.

Prezident republiky slezl z motorky, sedí na Hradě a neustále pomateně hledá formalistické důvody, jakými výsledky říjnových voleb zvrátit ve prospěch Prahy, která jediná si přeje návrat Fialovy asociální vlády.

Ano, existuje zákon o střetu zájmů. Ano, řeší důležitou oblast. Ale stále jde o běžný zákon – jeden z tisíců. A žádný zákon nemůže v právním státě přebít ústavu. Prezident tedy nemůže blokovat pověření vítěze voleb pouze na základě domněnek, že by mohl nominant v budoucnu potenciálně porušit nějaký zákon.

Návrat k socializmu s lidskou tváří v listopadu 1989 nevyšel

 V roce 1989 si podle tehdejších výzkumů veřejného mínění přáli lidé socialismus s lidskou tváří. Jedním z důvodů bylo čtyřicetileté negativní vykreslování kapitalismu. 

Za vítěze 17. listopadu '89 lze označit ty, kteří rychle zbohatli zprivatizováním státního majetku. Jedná se o ředitele, náměstky a ekonomy socialistických podniků, vexláky, zelináře a funkcionáře Socialistického svazu mládeže. Tedy skupiny lidí, které nebyly zatížené zkušenostmi se soukromými majetkovými poměry prvorepublikovými a předúnorovými, ale měly k majetku určenému k privatizaci nejblíže.

V roce 1989 vyšly dva výzkumy veřejného mínění, v nichž lidé hlasovali, jakou cestou by se tehdejší Československo mělo ubírat. Zhruba 40 % se klonilo k tomu, že by to mělo být pokračování Pražského jara 1968, na jehož konci měl být Dubčekův socializmus s lidskou tváří. Dalších asi 45 % chtělo nějakou třetí cestu, něco jako kombinace socializmu s lidskou tváří s bohatým kapitalizmem..

Pouze pár procent lidí se klonilo k tvrdému západním kapitalismu, který byl na české a slovenské veřejnosti doposud vykreslován jako lágr nezaměstnaných a žebráků, nad nimiž vedle atomové bomby mává bičem překrmený kapitalista s cylindrem na hlavě. Představy o dění ve světě a o životě v  kapitalizmu však byly různé podle krajů, podle přístupu k zahraničním informacím, především k poslechu Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky.

Zdrojem pravdivých informací o dění ve světě byla v příhraničí rakouská a západoněmecká televize, částečně i polská. V případě vysílání rakouské ÖRF se jednalo také o vyvolávání odporu proti jaderné energetice mezi českými a slovenskými diváky, zároveň však rakouští politici a novináři československé plánované hospodářství dost obdivovali, například kolektivizované zemědělství. Jiné informace o západě byly jistě v Praze, kde v 80. letech se pohybovala spousta cizinců a kvetl ilegální obchod se západním zbožím. 

Představy disidentů byly asi takové, že komunisté zůstanou u moci, ať se škvaří ve vlastní šťávě, ale ulice jim bude diktovat, co mají dělat. Neuspěl socializmus s lidskou tváří ani předválečný hokynářský socializmus podle Valtra Komárka. Veslo sice bylo nabídnuto Václavu Havlovi, ale než ten napsal dostatečně obdivovaný dramatický projev, ujal se kormidla Václav Klaus s ideou peněz až na prvním místě. Peníze a honba za majetkem převálcovaly všechny průzkumy veřejného mínění i představy ostatních reformátorů. O cestě k všeobecné spokojenosti, jaká na malou chvíli začala v roce 1968, se může po 36 letech jen zdát.  

17. listopad - svátek zbohatlíků malých i největších

 Pokud chceme žít ve svobodné a demokratické společnosti, o jejímž chodu rozhodujeme ve volbách, pak si musíme promluvit o majetku nejbohatší vrstvy.

Fosilní miliardář Pavel Tykač si koupil polovinu Mafry. V souboji o nástroj vlivu a nastolování témat ve veřejné debatě přetlačil zbrojního miliardáře Michala Strnada. Spoluvlastníkem Mafry zůstává miliardář Karel Pražák, který mediální dům koupil před pár lety od miliardáře Andreje Babiše. Většinu dalších českých médií vlastní jiní miliardáři – Dospiva s Haščákem skupinu Vltava Labe Media, Marek Španěl v případě dezinformačních konzervativních portálů Parlamentní listy nebo Echo24.

Růst nerovností a přesouvání majetku a bohatství do rukou úzké nejbohatší vrstvy zdecimoval demokracii a z voleb udělal mechanismus na výběr bezmocných politiků, jejichž hlavním úkolem je uklidňovat rozhořčenou a dezorientovanou veřejnost, vysvětlovat, že bohužel není možné nic udělat ani změnit. Zatímco oligarchie bohatne, vláda ordinuje škrty. Zatímco miliardáři během inflační a energetické krize rekordně nafoukli svůj majetek, vláda marně hledala v rozpočtu jednotky miliard na platy učitelek, učitelů či kuchařek a kuchařů.

Majetkové nerovnosti patří v ČR k nejvyšším v Evropě i na světě a stále rostou. V roce 2010 tak nejbohatší desetina vlastnila 48 procent majetku, o 10 let později to bylo již přes 67 procent. Nejbohatší procento v ČR vlastní stejný majetek, jako „spodních“ 90 procent. To je však údaj z roku 2021, dnes bude nepoměr větší. 

Většina peněz a majetku se nachází mimo kontrolu demokratické správy státu. A protože s obřím majetkem se pojí také moc, je mimo kontrolu veřejnosti i výkon této moci. Ta naopak kontroluje, co je možné a vůbec myslitelné na půdě parlamentu a vlády. Výsledkem jsou v ČR extrémně nízké majetkové daně nebo neexistující dědická daň, která takto umožňuje mezigenerační kumulaci majetku a bohatství zcela v intencích feudalismu. Extrémně zdaněná je práce, ale ne prodej akcií. Když odcházející vláda „rozpočtové odpovědnosti“ jako vůbec poslední věc zrušila zdanění prodeje podílů firem nad 40 milionů korun, spolu s ní pro návrh hlasovalo také hnutí ANO 

V roce 1989 skončila vláda nikým nevolené jedné strany. V našich časech je nutné se postavit nadvládě jedné nejbohatší vrstvy. Pokud nám nemají vládnout miliardáři, pak nemůžou existovat miliardáři. Pokud chceme žít ve svobodné a demokratické společnosti, o jejímž chodu rozhodujeme ve volbách, pak musíme začít řešit extrémní nerovnosti a distribuci majetku. Současná cesta kultu hamižnosti a nedotknutelnosti osobního vlastnictví vede pouze k sociální a environmentální katastrofě. 

Zdroj: Stanislav Biler 

Samson 10% se vrátil na český trůn

 Českobudějovický pivovar Samson slaví velký úspěch na domácí i mezinárodní pivní scéně. V prestižní soutěži České pivo 2025, kterou každoročně pořádá Český svaz pivovarů a sladoven ve spolupráci s Výzkumným ústavem pivovarským a sladařským, získala jeho světlá výčepní desítka titul nejlepšího piva ve své kategorii.

Samson bodoval zároveň také na dvou nejvýznamnějších světových degustačních soutěžích – World Beer Awards a European Beer Star.

Samson desítka je světlé pivo, které se vyznačuje jemnou hořkostí, charakteristickou příjemnou vůní a osvěžujícím řízem. „Dobrý pivovar se pozná právě podle desítky, ve světě nám ji závidí, protože právě česká desítka přesně odpovídá trendům pití méně alkoholických piv. Samson desítka se vaří na dva rmuty podle tradiční receptury, s použitím žateckého chmele, českého sladu a kvalitní vody z 274 metrů hluboké artézské studny, což jí dodává jedinečnou harmonickou a vyváženou chuť a skvělou pitelnost,“ říká sládek pivovaru Radim Lavička.

Soutěž České pivo, jejíž výsledky jsou vyhlašovány v rámci Svatováclavských slavností, dlouhodobě patří k nejvýznamnějším tuzemským degustačním kláním. Porotci z řad skutečných pivních odborníků hodnotí piva anonymně, a to podle chuti, vůně, vzhledu i celkového dojmu. 

36 let peněz až na prvním místě, 36 let cesty k zblbnutí

 Rok se s rokem sešel a opět jsme svědky oslav 17. listopadu. Méně zvučné výročí Mezinárodního dne studentstva, připomínající smrt studenta Jana Opletala, už je masu oslavovatelů prakticky nezajímá. Epicentrem oslav je tradičně kýčovitá deska v temném podloubíčku na Národní třídě v Praze.

Letošní volby předcházelo video s Annou Kadeřávkovou, jejíž největší problém ve 23 letech byla koupě vlastního domu. Dle vlastních slov zažívala prý stres. Odpovědí na reakce nepřekvapivě podrážděné veřejnosti byla fráze „nádech, výdech“. Takové jsou možnosti svobodné společnosti.

Společnost je skutečně svobodná tehdy, pokud lidé mají možnost rozumně rozhodovat o svém životě. Co to znamená v praxi? Abychom měli co jíst a pít, musíme si na to vydělat. Pracujeme proto pro někoho, abychom uspokojili naše základní potřeby. Platíme za potraviny, nájmy, energie, cesty do škol a zaměstnání. Pokud zbude nějaký peníz navíc, dojde i nějaký ten nepravidelný oddych.

Elity ODS a individualistická maloměstská „šlechta“ léta přehlíží stále rostoucí propast mezi nimi samotnými a obyčejnými lidmi. Blížící se sociální krize v důsledku pravicové ekonomické doktríny, a s tím spjatý rozklad porevolučních slibovaných hodnot, je pro ně něco nepochopitelného. Na všudypřítomné rozčarování často reagují výsměchem a povýšeným odplivnutím, že každý je za svůj život sám odpovědný.

Proti sobě pak stojí zajištěné politické strany. Přístup k politické moci nemá logicky logicky strana nejpočetnější ale strana movitější. Zavedené struktury k sobě navíc nerady pouští někoho nového. Jedinou jistou cestou k angažovanosti v politice je nashromážděný kapitál, majetky a z toho vyplývající vliv. 

Systém dnes své kritiky neumlčuje, jako se to dělo před rokem 1989, ale skrze nepropustnou klientelistickou síť bohatých politiků, lobbistů, podnikatelů a jejich subjektů brání jim v  prosazování potřebných změn. Pracujte, odvádějte daně, choďte volit a nekritizujte, jinak budete jedněmi označeni za dezoláta a druhými za havloida. Novodobá šlechta umí zavřít dveře před každým, kdo by chtěl její lehce nabytou mocenskou a ekonomickou pozici narušovat.

Podobný princip platí i v sociální sféře. Kdo má málo, dostane radu, ať prostě více pracuje. Za svůj život si podle inteligence zbohatlíků má každý zodpovídat sám. Nesmí se ale snažit příliš okatě, jinak to všechno může přijít vniveč. Svoboda, demokracie a Havlova pravda a láska? Více majetku a peněz na bankovních kontech znamená pro majitele více nesvobodných starostí. 

České důchody značně za Evropou zaostávají

 Vysoké rozdíly mezi důchody v Evropě nejsou žádným tajemstvím. Česká republika je ve výši důchodů v nižší polovině žebříčku. Jinde jsou důchody tak vysoké, že přesahují i průměrné příjmy pracujících Čechů.

Podle posledních dat Eurostatu činil průměrný důchod v České republice 18 061 korun. 

Nejvyššími penzemi se může pochlubit Island. Tam berou důchodci měsíčně téměř dvojnásobek české průměrné mzdy. Průměrný starobní důchod Islanďanů totiž činí 72 532 korun.

Přímo v Evropské unii pak má nejvyšší důchody Lucembursko. Průměrná výše důchodu tam činí  64 213 korun. To je víc, než je i dnes průměrná mzda v Česku, jejíž medián dosahuje 41 115 korun. 

Mezi dalšími zeměmi v Evropě, které se mohou pochlubit vysokými důchody, je například Norsko (62 285 korun), Dánsko (60 938 korun), Švýcarsko (54 482 korun) nebo sousední Rakousko (49 114 korun). Evropský průměr důchodů je 32 552 korun.

Zeman napodobil Masaryka, ač nemocný šel Dukovi na pohřeb

 Na pohřbu kardinála Dominika Duky se stal zázrak. Bývalý prezident Miloš Zeman, kterého neuropatie a cukrovka už před lety upoutaly na invalidní vozík, na něj přišel po svých. Pomohli mu sice bodyguardi, cestu od auta do kostela ale absolvoval na nohou.

Ve třicátých letech byla velmi oceňována účast nemocného T. G. Masaryka na pohřbu bývalého předsedy vlády Antonína Švehly 15. prosince 1933. "Švehla se pro stát také nešetřil," odbyl tehdy Masaryk lékaře.

Zeman rehabilitace zjevně nezanedbává. Ačkoliv je už roky závislý na invalidním vozíčku, při příchodu na sobotní pohřeb kardinála Dominika Duky ho nepotřeboval. Krátký úsek od limuzíny do katedrály svatého Víta zvládl ujít na nohou.

Vozík měla sice ochranka pro všechny případy připravený a dvojice bodyguardů bývalou hlavu státu podpírala, odhodlaný Zeman ale všem ukázal, že kde je vůle, tam je i cesta.

Nohy nejsou ze zdravotního hlediska to jediné, co exprezidenta trápí. V polovině října mu operovali záda a začátkem listopadu mu museli odstranit část tlustého střeva.

„Objevili mi krvácející polyp v tlustém střevě. Proto se pan profesor Keil rozhodl k operaci, která byla složitá. Polyp mi odstranili, spolu s ním i kus střeva,“ řekl tehdy Blesku.

Vozíček začal Zeman používat v dubnu 2021 ještě jako prezident. Potíže s chůzí mu způsobila neuropatie, tedy poškození periferních nervů, a cukrovka.

Na posledním rozloučení s Dukou kromě Zemana nechyběla třeba ani herečka Jiřina Bohdalová. Dorazil i Zemanův předchůdce Václav Klaus a současný prezident Petr Pavel.  Ukázal se také pravděpodobný budoucí premiér Andrej Babiš (ANO), doprovodili ho spolustraníci Alena Schillerová a Karel Havlíček.

Když Ústava je nad chápáním Hradu

 Ačkoli požadavek prezidenta na změnu v plánovaném programovém prohlášení se jeví leckomu intuitivně smysluplně a konkrétní požadavky považuje po obsahové stránce za naprosto rozumné, tak by jej vítězové voleb měli odkázat do patřičných mezí.

Prezidentovi do programového prohlášení prostě vůbec nic není. A jeho vměšování se mezi vládu a parlament by se dokonce dalo bez nadsázky označit za pokus o porušování ústavního pořádku.

Prezident republiky není v úplně záviděníhodné pozici. Opustil jej klíčový ekonomický poradce a jeden z nejlepších makroekonomů v zemi David Marek; opustil jej klíčový ústavněprávní poradce a jeden z nejlepších ústavních právníků v zemi Jan Kysela; jeho hlavní političtí rádci (lobbista Petr Kolář a politolog Tomáš Lebeda) nemají s výkonnou politikou žádné praktické zkušenosti a teď proti němu stojí jeden z nejúspěšnějších a nejzkušenějších mocenských hráčů v zemi – Andrej Babiš.

Prezident dal velmi ostře najevo neochotu jmenovat Filipa Turka ministrem zahraničí, když před měsícem pravil: „Pokud by se ukázalo, že jsou citace, které se dnes objevují v médiích, skutečně autentické, tak by ho to podle mého názoru diskvalifikovalo z jakékoliv ministerské pozice.“ Silný výrok, jímž si možná dost zúžil manévrovací prostor, ale jinak výrok pochopitelný.

Jednou z klíčových úloh ústavy, páteřního zákona státu, je dělba moci mezi jeho jednotlivé složky. A bod jedna článku 68 ústavy říká zcela kategoricky: „Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně.“ Prezidentova role je nulová. Programové prohlášení je důsledkem a výsledkem parlamentních, nikoli prezidentských voleb. Je kombinací předvolebních slibů a následných kompromisů vítězných stran, které s preferencemi a prioritami hlavy státu nemá vůbec nic společného.

Věty, které Petr Pavel chce do vládního programového prohlášení zanést, znějí racionálně. Ale přesto je požadavek prezidenta měnit tento text v posledku zcela nehorázný a ve svých důsledcích by znamenal malý, leč zcela jednoznačný posun k poloprezidentskému systému.

Tedy přesně tu změnu ústavního pořádku, před níž prezident a jeho spojenci tolik varují.

Hejtman Kuba vyhání fotbalisty z Českých Budějovic

 Přítomnost Nneka Ede, majitelky fotbalového Dynama České Budějovice, na pátečním fotbalovém utkání Dynama s Opavou nevěstilo nic dobrého, bylo předzvěstí zhoršení podmínek pro ligový fotbal v jihočeské metropoli. Neústupnost Afričanky, která odmítá zástupce Českých Budějovic a Jihočeského kraje pustit do vedení klubu, zřejmě rozpaluje do běla městské i krajské radní včetně hejtmana Kuby. Nehodlají cizáky ve městě trpět a rozhodli se ligový fotbal z Českých Budějovic úplně vyhnat. 

 Sportovní areál Složiště v okrajové čtvrti Mladé čeká zásadní změna. České Budějovice převedou na Jihočeský kraj pozemky o rozloze přes dvacet hektarů. Kraj chce na místě vybudovat moderní regionální centrum pro více sportů. Převod schválili na dnešním zasedání městští zastupitelé. 

Složiště do počátku letošního roku sloužilo jako tréninková plocha Dynama. Jak známo zadlužené Dynamo vedené "tureckými hospodáři" Vozábalem a Sivokem koupil JUDr. Koubek, který nakonec nebyl schopen klub oddlužit jinak než prodejem tréninkového  areálu, jenž se rozkládá na ploše 22 ha a je na něm 6 fotbalových hřišť včetně jednoho s umělou trávou, sportovní hala, kabiny, tribuna a další zařízení.  

Areál nyní odkoupil Jihočeský kraj, ale pozemky stále patří městu. Akademie Dynama si centrum od kraje pronajímala, ale ligový tým neměl už volný přístup, musel za vstup platit nebo používat jiné plochy ve městě a okolí.  „Získání Složiště nám umožní do něj investovat. Dál ho rozvíjet, renovovat a budovat tam další zázemí pro lidi a sportovce z celého kraje ale i volnočasové aktivity Budějčáků, protože tenhle areál je opravdu unikátní i v republikovém měřítku a poskytuje pro to ideální podmínky,“ řekl hejtman Kuba (ODS). 

Kraj však má s prostorem jiné plány než fotbalové. Hodnota areálu je 350 milionů korun. „Může tam vzniknout plavecký bazén, který ve městě chybí, atletický stadion a zázemí pro další sporty. Věřím, že by se ze Složiště mohl stát naprosto výjimečný komplex,“ uvedl náměstek českobudějovické primátorky Petr Maroš (ODS). S fotbalem se tedy v Českých Budějovicích nepočítá. Na rozdíl od Maroše každý trochu inteligentní obyvatel Českých Budějovic ví, že lehkoatletický stadion a krytý plavecký bazén jsou na Sokolském ostrově. 

Je veřejně známo, že Kubova jihočeská ODS je tvořena a podporována lidmi toužícími po zbohatnutí jakýmkoli způsobem. Po pozemcích získaných krajem v okolí letiště, a už darovaných firmě na výrobu umělých střívek, přišla na řadu tréninková plocha Dynama, přičemž záměrům na výstavbu tréninkového centra můžou věřit tak malé děti - v podnikání se situace mění rychleji než ve válce.  Musí být uspokojena další skupina příznivců ODS. 

Potom jistě přijdou na řadu plochy další. Nasytit developery ODS prostě nikdy nelze. Dlouhodobé vyvolávání nenávisti proti výstavě Země živitelka se stalo už budějovickým folklórem. Získání alespoň části plochy výstaviště, už značně okleštěné, je zatím nesplněný sen mnoha podnikavců. Proti je velká návštěvnost a popularita výstavy na jihočeském venkově. A venkov nechce Kuba proti sobě poštvat, je to pořád slušná hromádka volebních hlasů. 

Čtyři staré bomby v Osnabrücku

 V dolnosaském Osnabrücku 9. listopadu 2025 probíhá další poválečná operace. Během průzkumných prací ve čtvrti Lokviertel v říjnu byly objeveny čtyři podezřelá místa, kde jsou pravděpodobně nevybuchlé letecké bomby z Druhé světové války. Oblast v okruhu jednoho kilometru je evakuována. Při akci musí více než 14 000 lidí musí do 7 hodin opustit své domovy. 

Osnabrück je historicky významné město. V současnosti má 160.000 obyvatel. Byl založen Karlem Velikým v roce 780 jako sídlo arcibiskupa. V roce 804 založil zde Karel Veliký Carolinum, jedno z nejstarších gymnázií. Mezi lety 1561 a 1639 probíhalo v Osnabrücku veliké pronásledování čarodějnic, bylo zde upáleno 276 žen. 16. října 1648 bylo v nedlekém Münsteru dohodnuto ukončení Třicetileté války a na radnici (postavené roku 1512) v Osnabrücku byl podepsán tzv. Vestfáský mír. 

Kromě více než 9 000 bytů jsou evakuovány dvě nemocnice, vlakové nádraží je uzavřeno, několik hodin nebudou jezdit žádné vlaky. Zóna uzavření kolem místa má poloměr 1 000 metrů. Experti na zneškodňování bomb v neděli na místě rozhodnou, jakým způsobem budou bomby zneškodněny. Pro jistotu jsou v pohotovosti kontejnery naplněné vodou. Ani experti však nevědí, co najdou. Terén pod starým nákladním nádražím je silně zhutněný, protože ve snaze co nejdříve zprovoznit zcela rozbité nádraží byl ve válce, a po ní, srovnaný a zastavěný betonovými plochami.

Tým pro likvidaci munice již měsíce sledoval stavební práce společnosti, která přeměňuje 22 hektarů brownfieldů, bývalé průmyslové objekty, na obytné sídliště, naboť bylo silné podezření, že v místě je nevybuchlá munice, především ruční granáty z druhé světové války. Staré nákladní depo v Osnabrücku bylo nejvíce bombardovanou oblastí v téměř kompletně zničeném městě. Celkem Osnabrück zažil 79 náletů. 

Práce týmu pro likvidaci munice začíná průzkumem oblasti pomocí elektromagnetického detekčního systému, který lokalizuje kov v zemi. Shromážděná data se zpracovávají a podezřelá místa jsou poté barevně zvýrazněna. Zelená znamená: bagr je volný, kopání může bez problémů pokračovat. Pokud se však objeví červená tečka nebo velká červená oblast, je třeba být opatrný. Mohla by se tam nacházet nevybuchlá bomba.

Tresty za chování doktorů aneb mnoho povyku pro nic

 V lednu začne platit novela zákona o zdravotních službách, která klade větší důraz na práva pacientů na důstojné zacházení a soukromí. Pokud je lékař poruší, může ho stihnout tvrdá sankce - až milion korun. "Pro obyčejného ambulantního doktora může být likvidační," říká šéf Sdružení praktických lékařů Petr Šonka.

Doposud zákon o zdravotních službách, který stanoví povinnosti lékařů vůči pacientům, totiž vůbec žádnou sankci za nevhodné chování nezná. Od ledna příštího roku se to má změnit. Zač platit novela, která na práva pacientů klade mnohem větší důraz. Nově stanoví až milionovou sankci za to, že poskytovatel zdravotních služeb poruší právo pacienta na úctu, důstojné zacházení a ohleduplnost. Nebo že nerespektuje jeho soukromí.

Vysokou pokutu si navíc bude moct "vysloužit" nejenom lékař, ale i jakýkoliv jiný zdravotník. Například sestra, laboratorní asistent nebo sanitář. Řada stížností, které lidé vznášejí, totiž míří právě ně. Pokutu bude muset uhradit zaměstnavatel -, ten ale pak může chtít po dané sestře až čtyřnásobek jejího průměrného platu. Nebo jí dát výpověď.

Otázkou je, jakým způsobem nevhodné chování doktorům dokázat?

Hůř než za Fialovy vlády být nemůže

 Vláda Petra Fialy, která nastoupila v roce 2021 s ambiciózním reformním programem, se po čtyřech letech ocitla v situaci, kdy její působení končí bez viditelného úspěchu v klíčových domácích oblastech. Místo praktické politiky se kabinet uchýlil k hodnotové rétorice, zahraničně-politickým gestům a marketingovým strategiím, které měly zakrýt nedostatek konkrétních výsledků. Tento styl vládnutí byl pravděpodobně výrazně ovlivněn akademickým zázemím Fialy a jeho poradním týmem, který ho místo kritické oponentury v jeho ideologickém pojetí politiky naopak podporoval.

Koaliční Fialova vláda deklarovala snahu o konsolidaci veřejných financí, důchodovou reformu, digitalizaci stavebního řízení, modernizaci školství a energetickou transformaci. Ve skutečnosti schodek státního rozpočtu zůstal vysoký, zadlužení narostlo. Důchodová reforma se omezila na zvýšení věku odchodu do důchodu a na odmítnutí zákonné valorizace. Ukvapená nedomyšlená digitalizace stavebního řízení zcela selhala. Ceny elektřiny dosáhly nejvyšší úrovně v EU, pokud se zohlední kupní síla. Výdaje na školství stagnovaly, učitelé čelili poklesu netarifních složek .

Tyto neúspěchy ukazují, že vláda nebyla schopna efektivně řídit klíčové reformní procesy. Mnohé z nich zůstaly nedokončené, odložené nebo nefunkční.

Namísto řešení domácích problémů se Fialův kabinet výrazně profiloval v zahraničně-politických proklamacích. Pomoc Ukrajině prezentoval jako všeobecně platný morální imperativ. Boj proti ruským dezinformacím prosazoval nejen jako součást veřejné komunikace, ale i v trestně právní rovině. Válku na Ukrajině podával jako bezprostřední ohrožení míru ve střední Evropě a nákupy zbraní a plnění závazku NATO vydával za své úspěchy.

Fiala jako akademik zaměřený na politologii vtiskl svému kabinetu styl, který se více než na správu státu soustředil na rámování reality, symboliku a ideologickou konzistenci. Místo věcných řešení volala po směřování České republiky na Západ, i když země je na Západ už 35 let téměř stoprocentně napojena. 

Fialův poradní tým tvořili odborníci z ekonomie, bezpečnosti, zdravotnictví a médií — ale chyběla vnitřní kritika. Místo toho se premiér utvrzoval v nastaveném směru, což vedlo ke ztrátě kontaktu s postoji veřejnosti. Tým dodával Fialovi falešnou jistotu a vyhýbal se řešení skutečných problémů.

Po volebním neúspěchu Fialova vláda odmítla znovu předložit návrh rozpočtu, aby se vyhnula odpovědnosti za rozvrácený stav veřejných financí. Nevyvinula žádnou snahu o další politické vyjednávání, což lze chápat jako rezignaci na politiku. Ukazuje to, že vládní koalice neprovedla kritickou sebereflexi, ale spíše se dotčeně stáhla z domácí politiky s pocitem křivdy a nepochopení ze strany veřejnost.

Zmizí ze Schwerinu Leninova socha?

Zatímco česká města se se sochami tvůrců komunistické totality dávno vypořádala, v bývalém Východním Německu sochy na mnohých místech ještě spokojeně stojí. Starosta Schwerinu Rico Badenschier (SPD) a ministryně kultury Meklenburska-Předního Pomořanska Bettina Martinová (SPD)odmítají odstranění Leninovy sochy ze Schwerinského náměstí. Kritici ponechání soch na místě  považují za urážku obětí komunistické tyranie.

Sdružení obětí komunistické totality a historici zveřejnili otevřený dopis, v němž jsou odmítány plány radnice na trvalé zařazení 3,5 metru vysoké Leninovy sochy mezi chráněné památky Schwerinu. Socha sovětského diktátora je už mezi významná díla zařazena od roku 2017. 

V rozhovoru pro severoněmeckou televizi N-DR předseda přeživších vězňů sovětských gulagů uvedl, že Leninova socha ve Schwerinu je už 40 let fackou pro 35.000 lidí, kteří byli odvlečeni do sovětských věznic. Navrhl, aby Leninova socha byla přemístěna do věznice bývalé Stasi ve Schwerinu.

Rico Badenschier (SPD) sdělil NDR, že je proti návrhům na demolici sochy i proti jejímu přemístění do věznice. Socha je prý součástí historie Schwerinu a diskuse kolem ní je zbytečná. Rovněž alternativní umístění sochy v Dokumentačním centru na Demmlerplatzu není dobrou alternativou: Zaměřením se na poválečné období by bylo zpochybněno utrpení obětí nacistické diktatury. Ministr kultury Martinová říká, že Leninova socha by se měla stát místem vzdělávání a památníkem.