BL-Čul prý nechápe, jak obrovskou pozornost vyvolalo to nekulaté osmapadesátileté výročí vojenské invaze pěti států Varšavské smlouvy z 21. srpna 1968. Podle něj se to stalo přece tak dávno, skoro před šedesáti lety. Je to pro většinu současných lidí skoro jako středověk.
Čul tvrdí, že horší, byla nacistická invaze z 15. března 1939, v důsledku které zahynuly desetitisíce lidí, kdežto v důsledku 21, srpna 1968 sotva dvě stě. Výročí té nacistická invaze nikdy nevyvolávalo takovou pozornost a jako ta invaze sovětská.
Proč tomu tak je? Konec konců jsme už skoro čtyřicet let od samého pádu komunismu, takže ten osobně zažili také jen starší lidé, ale o komunismu se mluví pořád. Jsou Češi skutečně posedlí tou antikomunistickou ideologií? Vždyť 21. srpen 1968 byl už tak hrozně dávno, a skoro nikdo ho osobně nezažil, tak lidi emocionálně vzpomínají na něco, co ani nebylo tak hrozné.
Čul se mýlí, když tvrdí, že první týden okupace, od 21. srpna 1968 do cca 28. srpna, než se vrátili šéfové komunistické strany z únosu do Moskvy, byl opravdu slavnou etapou českého národa. Ten se prý jako jeden muž postavil proti okupaci, nepřetržitě vysílalo rádio, které všichni podporovali, ulice byly plné invazi zesměšňujících transparentů a kreslených vtipů, takže člověk chodil po ulicích a smál se tomu.
Čul je na tom asi stejně jako všichni dvacetiletí pamětníci, kteří nejlépe vědí, jako to bylo, protože se to učili ve škole. Kdyby Čul v osmašedesátém roce chodil do dělnických a vesnických hospod, nemohl by napsat, že všichni lidé souhlasili s Pražským jarem a byli proti sovětské okupaci. Nemohl by napsat, že kolaborovat se začalo až za dva roky.
Byl jsem tehdy několikrát umlčen silnější a hlasitější většinou, když jsem pochválil Dubčeka a dění v jarních ulicích roku 1968: "Za tohle jsme nebojovali, aby se se tady roztahovali kluci a obyčejní lidé si museli platit doktory." A byly to hlasy převážně nestraníků, nekomunistů. V srpnu byli sice lidé překvapeni okupací, ale divil by se Čul, že ji podporovala nejméně polovina národa. Různé socialistické organizace asi 14 dní po okupaci oznamovaly do rozhlasu a do redakcí novin, že se vstupem cizích vojsk nesouhlasí. Potom protesty postupně zmlkly, už v září stejné organizace oznamovaly, že souhlasí s moskevskými protokoly a podporují prezidenta Svobodu.
Není pravdou, že Československo bylo dál svobodné ještě asi tak půldruhého roku. Pražané sice ještě na podzim 1968 mohli vyjíždět za hranice, ale Praha nebylo Československo. Na venkově začalo kádrování a prověřování činnosti a názorů už 14 dní po vstupu cizích vojsk. (Nikdo mi nikdy nesdělil skutečný důvod výpovědi ze zaměstnání v lednu 1969, ale domnívám se, že to bylo kvůli tomu, že jsem vedení podniku nahlas kritizoval za kontakty se sovětskými důstojníky.)
Starší generace vlastně nikdy v roce kolaborovat s prosovětskými komunisty nepřestala, přidali se po roce 1969 však ke kolaborantům mladí lidé, kteří na jaře 1968 jásali na náměstích a v srpnu 1968 zapalovali tanky. Být na straně mocných se vyplácelo v minulosti a vyplácí se pořád.
Žádné komentáře:
Okomentovat