Otázka základního příjmu se opět vrací na scénu.

Kypr opět rozvířil jednu dlouhodobou a velmi zajímavou debatu, která s ohledem na zhoršující se ekonomickou kondici sociálních států bude zřejmě sílit. Sociální reforma na Kypru má podle slov jeho prezidenta Nikose Anastasiadise na takzvaném nepodmíněném příjmu, jenž by všem občanům, kteří splní určité podmínky, garantovat dostačující zdroje.

„Z nové reformy budou těžit všichni občané, jejichž příjem jim nedokáže zajistit důstojný život,“ prohlásil prezident. A dodal, že nebude záležet na věku, profesi ani třídě, ze které dotyčný pochází. Základní nepodmíněný příjem se proto bude týkat nezaměstnaných vysokoškoláků stejně jako například důchodců. Z vyjádření prezidenta lze vyčíst, že kritériem pro poskytnutí bude výše příjmu, která zřejmě na základě nějakého vládního nařízení bude vyhodnocena jako taková, která „nedokáže zajistit důstojný život“.

To je jedna z možných variant myšlenky základního příjmu. Nutno říct, že ta nejmírnější a nejméně „revoluční“. Další možné modely lze nalézt na Aljašce, kde platí, že každý, kdo v tomto americkém státě trvale žije, dostává měsíčně v přepočtu okolo 17 tisíc korun. S podobným nápadem přišli i Švýcaři a chystají se na toto téma vypsat referendum.

Myšlenka základního příjmu není nic nového a objevuje se vcelku pravidelně. V Česku ji vehementně prosazoval exministr financí Vlastimil Tlustý. Cílem bylo, aby každý občan státu starší 18 let dostával jakousi dávku v jednotné výši (tehdejší návrh z let 2006 až 2007 zněl šest tisíc korun). Tato dávka by nahradila prakticky všechny sociální dávky, a to včetně důchodu. Výjimkou by byly jen dávky pro invalidy, jejichž pracovní možnosti jsou objektivně omezeny. Dávka by navíc byla považována za standardní příjem, tudíž by se z ní platila daň i pojistné na sociální a zdravotní zabezpečení.

Existovalo by dlouhé přechodové období, aby se vypořádaly například nároky z důchodového systému. Ale ve výsledku by to znamenalo faktický zánik systému sociálních dávek a důchodového systému, jak jej známe. Stát by se tím primárně postupně zbavil svých závazků vůči budoucím důchodcům či příjemcům jiných pojistných sociálních dávek, protože pokud někdo dnes platí pojistné (primárně na sociální zabezpečení), vzniká mu nárok na pojistné plnění (tedy důchod, nebo například nemocenská).

Dle zastánců konceptu by vznikla motivace k práci, protože když si člověk přivydělá, o dávku nepřijde. Dále by bylo možné podstatně zredukovat státní aparát, který dnešní nesmírně složitou strukturu sociálních dávek a důchodů obhospodařuje (jen mzdové náklady ministerstva práce a sociálních věcí, které dnešní systém zajišťuje, se pohybují okolo pěti miliard korun ročně).

Jiný názor zastávají například krajní liberálové či libertariáni, kteří takové přerozdělování odmítají z principu. A kromě toho tvrdí, že tento systém bude zabíjet ekonomickou aktivitu a zvyšovat nezaměstnanost podobně jako dnešní systém dávek. (Zdroj: Česká pozice)