Státní nemocnice, státní vědecké ústavy, všemožné úřady, kamkoliv se člověk v Praze podívá, vidí přezaměstnanost.
Ve fakultních (státních) nemocnicích se často prochází více lékařů, než je tam pacientů. Jsou mimo kraje Jihočeského a Karlovarského ve všech krajích hlavně v Praze. A že by se tam všude pěstoval světový výzkum, který by ty lékaře více než nadprůměrně živil, lze pochybovat. Ani náhodou. Jen v posledních desetiletích si v Praze všichni zvykli na to, že stát je nejlepším zaměstnavatelem, i když nejhorším hospodářem. Svým zaměstnancům stát platí dobře bez ohledu na výkony. Rovněž také platí, že ve státní službě se občas celá léta pracovní činnost pouze předstírá, přičemž při jakémkoliv náznaku racionalizace a snižování počtu pracovních míst se spouští ohromná mediální masáž.
A právě tato mentalita přivádí nejen naši zem, ale celou Evropu ke ztrátě konkurenceschopnosti. Práci, kterou dříve dělal jeden člověk, dělají dnes v pražské nemocnici tři a ještě k tomu mají všemožné digitální nástroje včetně umělé inteligence. Pokud už by taková (ne)činnost byla do očí bijící, pak se vymyslí funkce, regulace a nejrůznější samoúčelná pravidla, která se nově musí plnit. Jediným jejich smyslem je zachování pracovních míst pro jejich vykonavatele nebo kontrolory.
Zní to nekonkrétně a ještě k tomu velmi negativně. Všichni souhlasí s tím, že stát má snižovat počet svých zaměstnanců, ale když k tomu opravdu dojde, tak se veřejnost začne zastávat jakékoliv zaměstnanecké skupiny, v níž by se skutečně mělo propouštět. A politici musejí vyslechnout hlas lidu (hlas Boží).
Jaké by tedy mohlo být řešení? Tím teoretickým je neustálé vysvětlování, že bohatství společnosti pochází z práce. A práce má být ohodnocena podle výkonu, jak plánoval před 36 lety Václav Klaus. Od platů podle výkonu v práci se rychle upustilo, o jejich výši už nerozhoduje úsilí ani stranická legitimace, ani věk a zkušenosti, ale diplomy, síla hlasu a ostré lokty.
Žádné komentáře:
Okomentovat