Poslanec EP musí zapomenout na domácí politiku.

Je na čase napsat, o co usilují kandidáti, o jejichž zvolení či nezvolení  rozhodnou voliči . Europoslanec je především politik, který může vykonávat svůj mandát jen jediným způsobem, který má pro Evropskou unii a její členské země výraznější smysl. Tím způsobem je zapojení do chodu Evropského parlamentu. Tak jako si žádné městské lázně nenajmou plavčíka, který neumí plavat, neměla by žádná členská země EU vyslat do Evropského parlamentu poslance, který se nedomluví alespoň jedním světovým jazykem.

Poslanec Evropského parlamentu je svého druhu vyslancem státu ve dvaceti osmi zemích Unie, a dokonce i v jistém smyslu vyslancem celosvětovým. Má z titulu svého postavení vysokou reputaci a skutečně jen málokdo ve světě odmítne setkání, o které jej europoslanec požádá.

Nemluvit totiž v Evropském parlamentu alespoň na solidní konverzační úrovni jedním ze dvou hlavních jednacích jazyků (francouzština, angličtina) znamená, zcela bez přehánění, zahození mandátu do odpadkového koše hned na Lucemburském náměstí, před budovou EP v Bruselu.

Pokud některý členský stát vyšle do Evropského parlamentu zástupce, kteří tam mlčí, je to jako hození ručníku do ringu hned na začátku boje. Politické strany, které Evropský parlament používají jako trafiku pro vyvolené nebo neodbytné funkcionáře, mrhají potenciálem celého státu a měly by být zakázány.

Schopnost komunikovat, formulovat názory, zastávat humánní pozice, vystupovat jako osobnost, která se zaslouženě těší určité reputaci i mimo samotný politický prostor, toto je nezbytným kvalifikačním předpokladem politika, který vystoupí z těsného domácího prostoru do nesrovnatelně většího prostoru evropské politiky.

 Je proto nesporně užitečné, aby europoslanec po svém příchodu do Bruselu a do Štrasburku pokud možno ihned zapomněl všechno, co se naučil v domácí politice. Nejenže mu to „v Evropě“ bude bez užitku, ono mu to uškodí. Evropská politika je o něčem jiném než žabomyší spory o sekretářku ministra. (J. Krž, 16.5.2014)