Po letošních obecních volbách se po čtyřech létech zase opakuje povyk v mediích kvůli příliš velkému počtu malých obcí. V současnosti Česká republika má přes šest tisíc dvě stě obcí (Jsou to dvě pětiny z počtu obcí, které zde byly před rokem 1938).
Velký počet obcí je jen záminkou pokřiku, při ukazování na okolní země. Skutečným důvodem pražského vzteku není počet obcí, ale jejich velikost a hlavně nepolitická politika. Ve většině malých obcích kandiduje pouze jedna strana s kandidáty bez politické příslušnosti, ve stejném počtu jako je stanovený počet zastupitelů. Výběr není. Žádné ANO, žádná ODS, žádní Piráti ani Starostové, žádné politické spory. Obyvatelům malých obcí to nevadí, hlavně že někdo obec vede. To je pro nechápavého pražského pisálka k zbláznění, podle čeho má stanovit celorepubliková procenta, když má k dispozici polovinu voličů?
Už ve středověku bylo i v nejmenších vesnicích nějaké vedení, které se staralo o místní dění, především organizovalo opevnění a obranu obyvatel proti procházejícím tulákům, lupičům a vojskům, dále zajišťovalo vodu pitnou i na hašení požáru a sjízdnost cest. V 17. století byli v čele vsi, obyvatelstvem zvolení, rychtář a konšelé. Rychtáře schvalovala správa panství, která vykonávala státní správu (výběr daní a nábor mužů do armády). Rychtář byl sice poddaným, ale robotu nevykonával, pouze podle pokynů z vedení velkostatku posílal poddané na práci. K jeho povinnostem bylo svolávat obyvatelstvo k různým schůzím a prodávat pivo z panského pivovaru a kořalku z panského lihovaru.
Přestože se měnila státní zřízení a politické systémy, malé vsi žily až do konce 20. století svým životem, podle zažitých pravidel, které se měnily jen pomalu. Lidé na vsi se dobře znali, doslova si viděli do talíře. Existovaly samozřejmě různé osobní a majetkové spory, ale když se jednalo o zájmy vsi jako celku, stáli při sobě. Když v 90. letech byla zničena zemědělská vesnice a potomci tradičních rodů začali být nahrazováni chamtivými a nevlídnými lidmi z měst, začaly mizet samozřejmé sousedské vztahy, lidé se přestali navštěvovat, začali sázet živé ploty a schovávat se do svých ulit. To je i příčinou zrušení vesnických krámků a hospůdek. Spojení se světem zajišťují pouze osobní automobily. Z vesnic se staly noclehárny, už se zde nebydlí kvůli obživě.
Pravidla správy panství se ve středověku měnila bezvýznamně a změny se zaváděly dlouho. Zlom nastal v polovině 18. století. Pro berní účely, za panování císařovny Marie Terezie, začalo číslování domů a byly vyměřovány katastrální obce. Bylo doporučeno, aby předměstí se spojovala s městy, rovněž malé katastrální obce nebo malé místní obce mohly být spojeny. Velké obce mohly být rozděleny na čtvrtě.
První právní úprava obecního zřízení v Čechách spatřila světlo světa v rakouském provizorním říšském obecním zákoně. První ústava Pillersdorffova, tak zejména návrh kroměřížské ústavy, kde se nezadatelným právem obce stala svobodná volba zástupců, přijímání členů do obecního svazku, správa vlastního jmění, výkon místní policie atd. Tyto zásady potom přešly i do Stadionovy ústavy vydané 20. března 1849, jež stanovila, že “Svobodná obec je základem státu”. Zákon vymezil obce (místní obce) jako základní jednotky územně správního členění státu a tato základní charakteristika jim oficiálně zůstala do doby dnešní.
Zákon z roku 1849 také nově rozčlenil obce podle velikosti a počtu obyvatel na města, městečka (městyse) a vesnice (vsi) a současně je vybavil dvojí působností - přirozenou (zájmy obce) a přenesenou (zájmy státu). Obce si rovněž podle zákona volily své orgány. Současné zastupitelstvo a tedy nejvyšší orgán obce byl v té době nazýván obecním výborem, členové byli nazýváni "výboři". Funkční období trvalo tři roky. Obce měly obecní představenstvo, v jehož čele byl "představený obce" (dnes starosta). Obecní úřady byly pouze ve velkých městech. V ostatních obcích administrativu vykonával pan představený - v malých vesnicích, byl nadále nazýván rychtářem. Funkce představeného či starosty malé obce bývala v podstatě čestná, obce peníze neměly, takže funkci nejen vykonával zdarma, ale i výdaje, např. známky, kolky a cestovní výlohy, hradil představený ze svého. Volen do funkce proto byl sedlák nebo živnostník, který si výdaje mohl dovolit a měl v domě dostatečně velkou místnost pro jednání a schůze.
Po roce 1848 už malé obce státní správu rakouskou trápily, proto v druhé polovině 19. století přišla první vlna administrativního slučování. Většina sloučených obcí se však po jednom volebním období zase rozdělila. Vedení obcí se přejmenovalo, vedla je už zastupitelstva, v jejichž čele byli starosta a radní. V malých vsích byly funkce a práce pro obec nadále většinou bezplatné. Tento systém byl až do roku 1939.
Za protektorátu se volby nekonaly, v čele obcí museli zůstat starostové zvolení před okupací. Pokud onemocněli, zemřeli, odstěhovali se, nebo se znelíbili okupačním orgánům, jmenoval "úřadujícího člena obecního zastupitelstva" (starostu) a "úřadujícího náměstka" okresní úřad. Administrativní práce (hlavně vydávání potravinových lístků) v některých obcích vykonávali okresem jmenovaní újezdní tajemníci - jeden byl pro více obcí. Zlepšilo se hospodaření obcí, které měly příděl financí z okresního úřadu a samy sestavovaly rozpočty, funkce a práce pro obec musely být odměňovány.
V květnu 1945 byla zrušena obecní zastupitelstva a byly vytvořeny místní národní výbory v jejichž čele byl předseda. Byly řízené okresními národními výbory. Rozpočet pro jednotlivé obce dělal okresní národní výbor. Po roce 1948 místní národní výbory byly zcela ovládnuty komunistickou stranou, začaly řídit zemědělskou výrobu, předepisovaly jednotlivým zemědělcům kontingenty, rozhodovaly o vzdělání a zaměstnání mládeže a podporovaly kolektivizaci zemědělství.
Druhá vlna slučování obcí přišla na počátku 60. let minulého století. Byla vyvolána slučováním Jednotných zemědělských družstev. Doposud platilo jedna obec-jedno JZD. Když se sloučila 2-3 JZD, vyvinuly okresy silný tlak i na slučování místních národních výborů. Jelikož lidé z jednotlivých vesnic pracující společně ve sloučeném JZD se znali, toto povinné spojování obcí proběhlo rychle. Nárok na půjčku od Státní banky a na výstavbu nového domu a zvelebení starého byl však jen v sídle MNV a JZD, kde se také stavěly větší bytové domy.
V 70. letech došlo k dalšímu spojování zemědělských podniků, obec tvořená 2-3 vesnicemi se jevila jako malá. Takže přišla další vlna slučování obcí. Buď byly obce připojeny k městům nebo k vybraným "vesnicím střediskovým." Mimo střediskových vesnic byly vesnice zánikové. Ve střediskové vesnici bylo umožněno investovat do staveb veřejných i osobních, v obcích zánikových se čekalo na vymření původního obyvatelstva. Lidé v zánikových vesnicích se tak stali občany 3. kategorie.
Po uvolnění v roce 1989 se obyvatelstvo mnoha malých vesnic, 15-20 let umořovaných městy a vesnicemi střediskovými, rozhodla odtrhnout od centra a obnovit vlastní obecní samosprávu. Obyvatelstvo těchto samostatných malých obcí je dnes spokojené, netrpí pocitem méněcennosti jako obyvatelstvo sloučených obcí, které vidí, že přednost ve všem má centrální část neboli vesnička středisková. Toto ovšem pražský politik, úředník, novinář nikdy nedokáže pochopit, protože ho zajímá jen statistika státu a zápas politických stran.
Žádné komentáře:
Okomentovat