V souvislosti s 90. výročím narození bývalého posledního československého a prvního českého prezidenta Václava Havla se objevila spousta komentářů pozitivních i negativních. Podle mne se po zvolení československým prezidentem dopustil prvních třech základních omylů:
Vyhlášení amnestie
Odmítání prosperující zbrojní výroby
Útoky na prosperující Agrokombinát Slušovice
Přicestoval jsem tehdy nočním vlakem, na začátku ledna 1990, ze služební cesty, nádražní hala byla neobvykle plná podivných bledých a lehce oblečených lidí. Postupně mne oslovilo několik mužů se žádostí o půjčku deseti, pěti, dvou korun. Zbavil jsem se drobných z kapsy a rychle mířil ven. To, co jsem viděl před nádražím, bylo nezapomenutelné. Přestože bylo chladno, leželo tam na chodníku snad několik desítek lidí. Opilí, zdrogovaní, unavení, nemocní? Nevím, asi od všeho trochu. Některé nebylo možno obejít, bylo nutno překračovat. Po policii (VB), která odtud předtím desítky let automaticky odháněla a zatýkala každého i mírně zarostlého a špinavého nebo nestřízlivého jedince, tentokrát daleko široko vidět nebyla
Tak také vypadala naivní amnesie prezidenta Václava Havla, který chtěl propustit nespravedlivě potrestané vězně a hlavně politické vězně. Ti v té době, na počátku roku 1990) se už dali snad spočítat na prstech, propuštěno však byly tisíce násilníků, zlodějů, neplatičů, povalečů a podobně. Ti, co na amnestii propuštěni nebyli (vrazi a lupiči), vyvolávali ve věznicích vzpoury a prchali. Většina amnestovaných a uprchlých vězňů žít slušně v popřevratových zmatcích nedokázala a do věznic byla znovu umístěna.
Je známo, že Václav Havel se nenarodil v chudé proletářské rodině, nýbrž od narození žil na vyšší životní úrovni a ve světě uměleckém a intelektuálském. V tomto prostředí se sice nelehce, až na výjimky, vydělávají peníze, ale lehce utrácejí. Život lidu obecného pracujícího, jenž nestará se o politiku a umění a šetří korunku ke korunce a odříká si světské radosti i strasti, Havel poznal snad jen z vyprávění. Navíc byl zasažen 60. roky minulého století a západním revolučním hnutím mládeže toužící po drogách a bezstarostném a bezpracném životě. Ani život chartisty a disidenta neměl pevný základ. S těmito zkušenostmi Václav Havel usedl na Pražský hrad a obklopil se tam různými bývalými kamarády a různými podivnými lidmi. Na rozdíl od bývalých komunistických obyvatelů hradu, kteří hlásali přátelství a mír, a ve skutečnosti podporovali zbrojení, Havel chtěl dosáhnout mír tím, že se v Československu zastaví výroba zbraní a vojenské techniky. Ostatní státy dobrovolně měly následovat a celý svět měl být ve věčném míru a lásce. Československá zbrojní výroba se nacházela především na Slovensku. Překovat děla na pluhy se nepovedlo, ve světě se střílelo a umíralo dál, zato slovenské zbrojovky propustily z práce tisíce lidí. To byla voda na mlýn mečiarovců, jejich politickým ambicím, touze po moci a majetku. Nejen Havel, ale celá Praha a mnoho lidí z českých krajů nebyli schopni pochopit smýšlení Slováků, což byl základ rozdělení ekonomicky dobře prosperujícího československého státu.
Touha zničit Agrokombinát Slušovice, ekonomicky velmi úspěšný zemědělský podnik, posedla některé disidenty, kteří předtím ve Slušovicích našli slušnou obživu. Slušovice opustilo dobrovolně několik málo disidentů a nedobrovolně 9 000 poctivých zaměstnanců. Byla to mediální kampaň odstartovaná a živena Havlem, jenž objevil jakési slušovické temné žilky, které prý prorůstaly celým československým zemědělstvím a celým státem. Našlo se samozřejmě dost Klausových dravců, kteří se na majetek Agrokombinátu vrhli a nepovolili, trhali ho, dokud nezmizel. Slušovice se za 36 let změnily, obědy už nejsou za korunu, ale silnice, která měla vítat Gorbačova a jiné vzácné hosty, a dostihové závodiště zůstaly.
Žádné komentáře:
Okomentovat