I přes právo veta je prezident ve všech exekutivně-legislativních ohledech vlastně jen přihlížejícím, protože řízení země je v rukou vlády a parlamentu, a když projeví svůj odpor, znovu ho přehlasuje sněmovna.
Soustřeďme se tedy na to, co prezident z ústavy skutečně může (musí), na to nejdůležitější, co vyvolává potřebu hledat rizika. Prezident jmenuje a odvolává premiéra a členy vlády, jmenuje soudce Ústavního soudu (musí schválit senát), jmenuje předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu, na návrh sněmovny jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, jmenuje členy rady České národní banky, v režimu kontrasignace pověřuje vedoucí zastupitelských misí (velvyslance), jmenuje soudce, generály a profesory. Symbolicky je také vrchním velitelem ozbrojených sil.
To jsou všechno vysoce významné akty, které do značné míry ovlivňují obsazení elitních institucí a tím pádem také jejich směrování a výkon. Vedle toho je součástí zahraniční politiky státu, reprezentuje ho v tomto smyslu doma i venku. A vedle toho je samozřejmě také největším influencerem v zemi a zároveň garantem ústavního pořádku, jehož každý povzdech či jiný zvuk bude netrpělivě očekáván a široce zveřejněn. Může tedy hýbat společenskými náladami.. Může to dělat, buď noblesně jako Havel a Masaryk, nebo křupansky jako Klaus a Zeman.
Žádné komentáře:
Okomentovat