"Žijí spolu, hospodaří spolu, sdílejí pole, pomáhají si s dobytkem. Zákon ale nahlíží na české sedláky a jejich rodinné příslušníky jako na skupinu vzájemně cizích lidí. Hospodaření mají ztížené masou byrokracie a daní. Zjednodušit podnikání rodinám zemědělců by mělo zakotvení institutu rodinné farmy do zákona. Když všechno půjde dobře, mohla by tato norma vstoupit v platnost ke konci volebního období.
Rodinou farmou se dnes rozumí zemědělská prvovýroba, v níž pracují rodinní příslušníci žijící trvale na vlastní farmě nebo v její blízkosti, přičemž hospodaří s vidinou, že půda i podnikání zůstanou v majetku i v dalších generacích. Současný zákon ale na rodinné hospodaření pohlíží téměř stejně jako na velký, rodinnými vazbami nepropojený agropodnik." Kamila Minaříková
Proč ten anglický výraz farmář (česky statkář)? V zemích českých se za 1000 let ustálila česká pojmenování. Kdo žil ve vesnické komunitě a obdělával pole přibližně o výměře 10-30 ha jen se svou rodinou, a jinou prací se neživil, byl sedlák? Sedlák vyráběl pro sebe potraviny, co nespotřebovala jeho rodina, to se prodalo. Protože většina sedláků mimo základní zajištění rodiny se snažila předvést výsledky své práce a majetek předat potomkům, nikoli se hnát za bohatstvím, říkalo se jim také hospodáři.
Statkářem byl ten, kdo měl dvůr v obci nebo na samotě (jednota), který obdělával za pomoci stálých zaměstnanců větší množství pozemků a produkci prodával. Někdy měl majitel ve dvoře správce, který za majitele řídil provoz.
Kdo měl více takových dvorů býval zván velkostatkářem (byli to především šlechtici). Ti na svých dvorech prakticky nepracovali, více se zabývali podnikáním v mimozemědělských oborech. Po roce 1918 byly z některých velkostatků vytvořeny státní statky, ale způsob organizace práce se nezměnil.
Zemědělstvím se na vesnicích zabývali ještě chalupníci. Zajištovali si tak pro domácnosti potraviny, mimo sezónní zemědělské práce bývali zaměstnáni obyčejně mimo zemědělství, na stavbách, v továrnách, dolech apod.
Na vesnicích i ve městech měli k zemědělské práci určitý malý vztah domkáři, kteří vlastnili malá políčka, na nichž si vyráběli zeleninu a krmiva pro domácí zvířata. Byla to pro ně rezerva, že v případě krize, nezaměstnanosti nebo války, nemuseli být úplně hladem.
Byly za první republiky pokusy o kolektivizaci, nějaká družstva a společnosti se pokoušely rozbít rodinný způsob zemědělství.
Soukromé rodinné zemědělství se podařilo zničit až při kolektivizaci po roce 1949. Rodinu nahradil předseda, vedoucí, spousta úřadování a zaměstnanci. Bohužel po roce 1989 se menší zemědělské závody, jako byly v minulosti, nebo jako jsou v okolních zemích, nepodařilo obnovit. Nebyli k tomu lidé. Kontinuita, kdy se závod předával z otce na syna, byla přerušena. Lidé odchovaní komunizmem prostě nevěděli a nechtějí vědět, o co se pod pojmem soukromé zemědělství jedná. To jim zemědělské školy odmítly sdělit. To, co dneska si říká rodinné zemědělství, jsou napodobeniny velkých kolchozů se soukromými majiteli. Dokladem ostatně jsou články výše uvedené autorky.
Žádné komentáře:
Okomentovat