Před 106 lety skončila „odtroubením“ první světová válka. Bylo to sice „jen“ příměří, ale jeho podmínky byly dost tvrdé na to, aby už k dalším bojům nemohlo dojít. Masarykovi padly do náruče české země, které před rokem 1918 byly průmyslovou základnou rakousko-uherské monarchie. Z tohoto základu se těšíme dodnes, přestože do čela státu se ve 20. století dostávali lidé, pro které byly ideologie nacionální a marxistické víc než prosperita země. Zpětně vzato: ačkoliv má dnešní Česká republika hromadu „much“, je skoro zázrak, že jsme to dvacáté století vůbec přežili v nějakém použitelném stavu.
Počínaje rokem 1914 nás tu stíhala jedna demografická rána za druhou, nejdřív těžké ztráty v řadách rakouského vojska, pak Mnichov, holocaust, heydrichiáda a sebevražedné Pražské povstání, pak vyhnání Němců, převážně těch nevinných, kteří po roce 1945 mohli svou inteligencí a pracovitostí zabránit dlouhé ekonomické stagnaci (Italové si německy mluvící menšinu v Jižním Tyrolsku ponechali a prosperují), pak milionový exodus za doby komunismu, nejdřív po roce 1948, pak po roce 1968. Nějaké funkční mozky zbyly, ale za vlády komunistů mnoho nechybělo, aby se zde žilo v ghettech.
Zároveň je ale skoro jisté, že kdyby tyto rány osudu nikdy nedopadly, žilo by se tu teď jako ve Švýcarsku. Těch mozků a šikovných rukou by bylo daleko víc, a nesvazovaly by je totalitní režimy, které tady dusily celou zemi po půl století.
Nemělo se to stát. Nemuselo se to stát. Nic s tím už nenaděláme.
Žádné komentáře:
Okomentovat