Přiblížilo se už 35. výročí pražských listopadových událostí roku 1989, po nichž se moci v českých zemích a na Slovensku ujali z velké části lidé, kteří uměli situace využít ve svůj osobní prospěch. Jednalo se o téměř výhradně pražskou záležitost, obyvatelstvo ostatních měst a vesnic jen pražský teátr napodobovalo, přálo si změnit vládu a mít dostatek peněz a zboží jako lidé na Západě, nikoli přijít o zaměstnání, bydlení, zábavu - měnit zaběhlý způsob života.
Po Gorbačovově uvolnění dohledu nad Táborem míru a socializmu začalo odstavování komunistických vlád v Polsku. Maďarsku a NDR, takže byl podobný proces očekáván i v Československu. V revolucích se vždy mění vládci, jenomže v listopadu 1989 šlo víc o sametové převlékání kabátů než o sametovou revoluci.
Politika je prý uměním možného, sametová politika je však uměním nemožného. Stačilo vrátit nebo zahodit komunistickou legitimaci a z neaktivních, i z velmi aktivních komunistů se stali demokrati a kapitalisté. Vlk se nažral a koza zůstala celá.
Odhaduje se, že na jaře 1990 opustilo KSČ půl milionu "papírových" členů, kteří v ní byli jen kvůli příznivým posudkům a jiným výhodám. Přesto při prvních demokratických polistopadových volbách KSČ volilo 13,5 procent voličů (1,5 milionu hlasů). Postupně příznivců KSČM ubývalo až na 3,5 procent (194.000 hlasů) v roce 2021. V poslední době nastal obrat, podle průzkumů by komunisté získali víc než 5 procent a dostali by se do sněmovny. Důvody?
Letos v srpnu bylo podle výzkumu jedné socioložky 54 procent obyvatel ČR ve věku 18-65 let schopno ušetřit každý měsíc i několik tisíc korun. 46 procent pracujících lidí s průměrnou mzdou 43.000 korun nevystačí. Dvou milionů důchodců s příjmem menším než 20.000 za měsíc se nikdo neptá, jestli vystačí. Podle zprávy Poverty Watch vzrostl od roku 2020 do roku 2023 počet lidí, kteří jsou v energetické chudobě ze 770 tisíc na 1,3 milionu. Začíná nám opět růst inflace a začínají opět předvánoční hádky o cenu másla. To nejsou dezinformace z vládní opozice, to je solidní průzkum!
Mnohým pamětníkům jistě občas zazní v uších slib ministra financí Václava Klause z počátku roku 1990, že za 4 až 5 let ekonomicky doženeme Rakousko. Děsivé na tomto slibu je to, že Klaus jako elitní ekonom musel v roce 1989 dobře znát rakouské hospodářství a musel znát možnosti hospodářství československého. Jistě ve své velkohubosti tenkrát hodně nadsadil, je však tragédií, že toto dohánění nejen trvá 35 let, ale to že vzdálenost se nezkracuje, spíš zvětšuje, přestože Rakousko je rozbouřeno přívaly imigrantů.
17. listopadu oficiálně stojíme zase na správné straně. Červené máky, koncerty, manifestace, srdcervoucí příběhy o pádu komunismu a hodnotě demokracie. Vlastně je to stejné jako za vlády komunistů, když jsme poslouchali, jak se máme dobře. Dnes musí ti, kteří předlistopadové období nezažili, být přesvědčováni o tom že tehdy země nevzkvétala, že vládli neschopní lidé.
Dnes není povinné oslavovat svátek Sedmnáctý listopad, jako se dříve připomínal 25. únor. Někdo tohle může použít jako poslední zoufalý argument ve prospěch toho, že demokracie obstála. Takovým lidem už ale ve skutečnosti na demokracii nezáleží nebo ztratili víru v to, že by mohla obstát skutečně.
K čemu jsou proboha demonstrace, když neumíme řešit základní, hluboké problémy naší společnosti? K čemu jsou oslavy, když vidíme na příkladu Slovenska, kam se můžeme záhy propadnout? Chceme přehlušit pravdu? Hrozbou není Babiš a jeho vesnická politika, hrozbou jsou agresivní zdánlivě malé, a silácké strany jako například SDP, Trikolora nebo Motoristé. V opačném koutě ringu jsou komunisté. A všechny extremisty svou asociální politikou dopuje a povzbuzuje současná Fialova vláda.
Žádné komentáře:
Okomentovat