Československo skončilo v roce 1992, připomínat jeho vznik je možné, ale slavit to jako státní svátek, když je zde jiný stát, je nesmysl.
Kdo si prolistuje několik stovek obecních kronik, nemůže mít dojem, že rozbití Rakousko-Uherska byl nějaký chytrý skutek, i když hlavním důvodem byly válečné události. Skutečná spontánní radost ze vzniku Československa trvala asi měsíc, než československá veřejnost se začala seznamovat s "nezištnými" akcemi politiků a politických stran. Válečná bída lidu pokračovala bez ohledu na státní zřízení i po 28. říjnu 1918, přičemž byla trvale, prakticky po celou dobu trvání První republiky, mediálně eliminována vlasteneckými bájemi o rakouském žaláři národů a o slavném vítězství nad Habsburky.
Přestože republice padla do klína ekonomicky nejvyspělejší část bývalé monarchie, tuto výhodu 20 let ničila v národnostních šarvátkách. Notorickým ministrem zahraničí bez ohledu na výsledky voleb se na 15 let stal Edvard Beneš, který jako malý blbý pejsek by otrocky oddán pouze Masarykovi. Beneš nesnášel Slováky i Němce. Nesnášel ani ostatní české politiky, především nenáviděl agrárníky. Takového člověka potřeboval T. G. Masaryk, který potřeboval spolehlivého agenta ve vládě, jenž ho dokázal dopodrobna informovat o všem, co se ve vládě šustlo. Spojku jim dělal důvěřivý Karel Čapek.
Dvacátá leta první republiky byly pro český venkov léty dřiny a bídy, a hladu. Co se vyrobilo, bylo úředně zabaveno. Místo církevních svátků se slavily nové svátky jako 28. říjen, upálení Husa, Masarykovy narozeniny atd. Demokratické pozlátko slavilo úspěch v městských horních vrstvách. Dělníci živořili na periferiích, živnostníci a zemědělci se utápěli v dluzích a exekucích. Mnohokrát lze narazit na zápis, že před vypuknutím války bylo zabrání Sudet a Protektorát Čechy a Morava pro venkovské obyvatelstvo záchranou. Zadlužení lidé mohli zaplatit prvorepublikové dluhy, neboť se jim naskytla dobře placená práce v Německu a Rakousku, zemědělci měli odbyt produkce.
Spousta lidí ještě dlouho po 2. světové válce vzpomínalo na pohodový život v c. k. monarchii. Na První republiku nevzpomínali nejlépe ani lidé, kteří monarchii nezažili. Neměli ji rádi ani ti, kteří byli perzekvováni za kolektivizace v 50. letech. "Za komunistů se na vesnici žije mnohem lépe než za První republiky," říkávali pamětníci. "Tenkrát se mohlo stávkovat, demonstrovat a nadávat, a to bylo na prázdný žaludek a na prázdnou kapsu všechno, co se dalo dělat."
Dnes je možné snadno si domyslet, že komunistickou totalitu přivolal vydáváním dekretů v roce 1945 nezvolený prezident Edvard Beneš. Rozhodujícím dekretem pro pozdější předání veškeré moci komunistům byl ten z 28. října 1945, jímž byly znárodněny banky, doly a všechny velké podniky. Začalo plánované hospodářství.
Dnes se toto hnusné výročí připomíná dnem pracovního volna, svátečními jízdními řády a shromážděním 600 úderníků na Pražském hradě, žranici pořádá lidem zvolený prezident.
Žádné komentáře:
Okomentovat