Dvě finálové účasti a dvě sady stříbrných medailí z let 1934 a 1962 jsou v současné světové konkurenci a při kvalitách nynější hráčské generace pouhým snem.
V neděli odpoledne 10. června 1934 se v Praze na Letné sešly tisíce lidí, aby na stadionu Slavie poslouchaly rozhlas. Přenos finálového utkání mistrovství světa ve fotbale mezi Československem a Itálií. Ta nakonec v podvečer doma v prodloužení zvítězila 2:1. Když se pak fotbalisté vraceli domů, už od hranice je na všech nádražích vítaly zástupy lidí. Rychlík, který je vezl, nabíral na každé stanici větší a větší zpoždění – lidé jim nosili ovocné knedlíky či jitrnice. Vraceli se jako národní hrdinové, pětitisícová odměna nikomu nevadila.
V pochmurné předmnichovské atmosféře v létě 1938 Čechoslováci odcestovali na světový šampionát do Paříže s řadou těch, kteří oslnili v Itálii. Vyřadila je Brazílie.
Na první poválečný šampionát v roce 1950 v Brazílii hráči z Československa vůbec neodjeli. Bylo po válce a po komunistickém převratu, v kruté době znárodňování a dalšího účtování s minulostí nesměli neprověření sportovci cestovat do zahraničí, aby tam nezůstali. Fotbal se přejmenoval na kopanou, tradiční jména klubů se změnila – ze Slavie se stalo Dynamo a ze Sparty zase Spartak Sokolovo. Prosazovat se začaly vojenské celky, hlavně ÚDA Praha, a stále větší slovo v celostátní lize hrály slovenské celky v čele se Slovanem Bratislava.
O čtyři roky později, v roce 1954 ve Švýcarsku, českoslovenští fotbalisté nepostoupili ze skupiny a v roce 1958 ve Švédsku také ne, i když tam předvedli dobrý fotbal, ale na tvrdé Německo nestačili.
Na mistrovství světa v Chile v roce 1962 si od československé reprezentace nikdo mnoho nesliboval, ačkoliv v kvalifikaci přehrála houževnaté Skoty a k tomu už předtím dokázala získat bronzovou medaili z Poháru evropských národů ve Francii. Šlo o zcela nový tým pod vedením protřelého trenéra Rudolfa Vytlačila, někdejšího hráče Rapidu Vídeň. Ten spoléhal na brankáře Viliama Schrojfa ze Slovanu Bratislava, záložníky Josefa Masopusta a Svatopluka Pluskala, oba z Dukly Praha, a útočníka Andreje Kvašňáka, který krátce předtím přišel z VSŽ Košice do Sparty Praha.
Ve skupině Čechoslováci porazili gólem Jozefa Štibrányiho (z Trnavy) tradičně velmi silné Španělsko, remízovali s obhájci mistrovského titulu, s Brazílií 0:0. Ve čtvrtfinále narazili na nebezpečné Maďarsko. Zápas vychytal brankář Schroif (vyhlášený nejlepším brankářem turnaje), k postupu stačil jediný gól vstřelený Adolfem Schererem (z ČH Bratislava). V semifinále vyhráli s Jugoslávií 3:1, když 2 góly vstřelil Scherer, jeden přidal Josef Kadraba (Kladno). Uprostřed června se pak utkali ve finále s Brazílií, která vyřadila jak Anglii, tak domácí Chile.
Finále se hrálo před 70 tisíci diváky v Santiagu. Československo po Masopustově gólu v 15. minutě vedlo, nakonec ale dostalo tři góly. Brazílie hrála skvěle. Na stříbrné mužstvo čekalo uvítání na strahovském stadionu a každý hráč obdržel odměnu za vzornou reprezentaci pět tisíc korun, což odpovídalo třem měsíčním platům. K tomu měl možnost koupit si přednostně bez čekací lhůty – ale za své – auto. Josef Masopust (Dukla Praha) v závěru roku obdržel za výkon na mistrovství od pařížských sportovních novinářů Zlatý míč nejlepšího fotbalisty Evropy.
Poprvé lidé v Československu mohli v roce 1962 vidět fotbalové MS světa na obrazovkách televizorů, i když se zpožděním jednoho dne. Utkání se natáčela na filmové pásy, které se letecky dopravovaly do Evropy.
Přímé přenosy z MS na obrazovkách v Československu bylo možné sledovat teprve od roku 1966, kdy se hrálo ve Velké Británii. Tam ovšem se Československo neprobojovalo, přehráli ho Portugalci.
Pro fotbalové Československo přišla pak hubená léta. Do Mexika v roce 1970 se ještě kvalifikovalo, ale nepostoupilo ale ze skupiny. Pak dvakrát jeho hráči na šampionátech chyběli. Vynahradili si to v roce 1976, když získali v Bělehradě titul mistra Evropy a dokázali přitom vyřadit oba finalisty předchozího mistrovství v Mnichově, tedy Nizozemsko i Spolkovou republiku Německo. Zklamáním bylo rovněž mistrovství ve Španělsku v roce 1982, na němž nepostoupili ze skupiny.
V roce 1990 se hrálo MS opět v Itálii. Pro tento šampionát se československé mužstvo začalo pečlivě skládat několik let předtím a do bojů o postup poprvé zasáhli legionáři, Jozef Chovanec, František Straka a Ján Kocian. Tedy fotbalisté, kterým komunistické úřady povolily hrát v západních zemích. O postupu se rozhodlo v remíze s Portugalskem dva dny před 17. listopadem 1989. Tým ČSFR, v němž pod trenérem Jozefem Venglošem naposledy hráli spolu Češi a Slováci, nejprve porazil suverénně USA a pak Rakousko. S domácí Itálií sice prohrál, v boji o čtvrtfinále ale přehrál Kostariku. Pak se potkal s Německem, které vyhrálo díky jedinému gólu z přísně nařízené penalty.
Následovala divoká devadesátá léta, privatizace všeho možného i nemožného, profesionalizace fotbalu a hektická transformace fotbalových klubů doprovázená nástupem silných sponzorů. Roztrhlo se Československo, v nejvyšších českých soutěžích se objevily záhadné předměstské a venkovské týmy, které se nějakým způsobem dostaly k penězům a mohly koupit dobré hráče. Stát přestal podporovat vojenské týmy jako Dukla Praha, Rudá hvězda Cheb, Dukla Tábor atd., jejich hráče rozebraly kluby s bohatými sponzory. Takže v 1. lize hrály týmy bez tradic a fotbalového zázemí jako Blšany, Bohdaneč, Drnovice, Střížkov atd., které by se za normálních podmínek nahoru nikdy nemohly dostat, ani před rokem 1989, ani po roce 2010, kdy se ekonomika země už poměrně stabilizovala.
V nových profesionálních poměrech Čeští fotbalisté vynikali hráči, kteří na fotbalových hřištích vyrůstali před rokem 1989. Z nich bylo možné sestavit tým, který se zviditelnil na evropském šampionátu v roce 1996 v Anglii, což byl první start samostatné reprezentace na velkém turnaji. Až ve finále podlehli Německu 1:2 a přivezli stříbro. Zato na mistrovství světa se v polistopadové éře dokázali probojovat jen jednou, v roce 2006 do Německa. Ve skupině porazili USA, jejich další účinkování však zhatily porážky od Ghany a Itálie.
Chabé výsledky na světových šampionátech v posledních desetiletích fotbaloví teoretici vysvětlují různě. Na prvním místě připomínají přísné postupové síto – evropská kvalifikace je nejnáročnější na světě a reprezentace opakovaně v kvalifikaci prohrávala se silnými rivaly. Nezadržitelně se především zvyšuje úroveň fotbalu v Africe a Asii, takže mezi současnými 48 účastníky severoamerického Mistrovství světa lze těžko najít slabý tým. Prosadit se ve světě je stále těžší.
Žádné komentáře:
Okomentovat