Průměrná mzda v ČR roste, ale ne všem

Průměrná mzda v Česku ve třetím čtvrtletí vzrostla meziročně o 7,1 procenta na 48 295 korun. Reálně při zohlednění inflace se zvýšila o 4,5 procenta, uvedl ve čtvrtek Český statistický úřad (ČSÚ). 

Podle analytiků se reálné mzdy přiblížily úrovni před pandemií covidu-19. Odborníci ale upozornili, že se prohlubují rozdíly mezi vysoko- a nízkopříjmovými skupinami zaměstnanců i mezi regiony.

Obecně platí, že dvě třetiny zaměstnanců na průměrnou mzdu nedosáhnou. Medián mezd, tedy hodnota, proti které má polovina zaměstnanců mzdu vyšší a polovina nižší, dosáhl ve třetím čtvrtletí 42 901 korun, meziročně se zvýšil o 6,2 procenta. Vzhledem k tomu, že medián rostl podstatně pomaleji, je vidět, že mzdy rostou především lidem s vyššími příjmy.

Regionální rozdíly v odměňování se ve třetím čtvrtletí 2025 zvýšily, což souvisí s rozdílnou poptávkou po pracovní síle. Nejrychlejší růst mezd, meziročně o 7,9 procenta, registrovala Praha a právě tam došlo k nejvyššímu přírůstku zaměstnanosti. Krajem s druhým nejvyšších růstem mezd o 7,3 procenta byl Jihomoravský, v jehož centru, v Brně, rovněž dochází k citelnému růstu zaměstnanosti. Praha je také jediným krajem, kde je průměrná mzda vyšší než celostátní průměr, když činila 61 129 korun. Následoval Středočeský kraj s průměrnou mzdou 47 965 korun a Jihomoravský kraj, kde činila 47 641 korun. Naopak nejnižší mzdy pobírali lidé v Karlovarském kraji, kde byl průměr 41 675 korun.

Tlak na růst mezd je v mnoha firmách enormní, často však neodpovídá růstu produktivity, takže mzdové náklady výrazně stlačují marže a zhoršují finanční stabilitu podniků. Firmy v technických profesích si vyšší mzdy ještě mohou dovolit, ale v průmyslu či službách už naráží na limity marží. 

STÁT JE OPĚT DOJNÁ KRÁVA

 Státní nemocnice, státní vědecké ústavy, všemožné úřady, kamkoliv se člověk v Praze podívá, vidí přezaměstnanost. 

Ve fakultních (státních) nemocnicích se často prochází více lékařů, než je tam pacientů. Jsou  v Praze a mimo kraje Jihočeského a Karlovarského ve všech krajích. A že by se tam všude pěstoval světový výzkum, který by ty lékaře živil lze pochybovat.  Ani náhodou. Jen v posledních desetiletích si všichni zvykli na to, že stát je nejlepším zaměstnavatelem, i když nejhorším hospodářem. Svým zaměstnancům stát platí dobře bez ohledu na výkony. Rovněž také platí, že ve státní službě se občas celá léta pracovní činnost pouze předstírá, přičemž při jakémkoliv náznaku racionalizace a snižování počtu pracovních míst se spouští ohromná mediální masáž.

A právě tato mentalita přivádí nejen naši zem, ale celou Evropu ke ztrátě konkurenceschopnosti. Práci, kterou dříve dělal jeden člověk, dělají dnes v pražské nemocnici tři a ještě k tomu mají všemožné digitální nástroje včetně umělé inteligence. Pokud už by taková (ne)činnost byla do očí bijící, pak se vymyslí funkce, regulace a nejrůznější samoúčelná pravidla, která se nově musí plnit. Jediným jejich smyslem je zachování pracovních míst pro jejich vykonavatele nebo kontrolory.

Zní to nekonkrétně a ještě k tomu velmi negativně. Všichni souhlasí s tím, že stát má snižovat počet svých zaměstnanců, ale když k tomu opravdu dojde, tak se veřejnost začne zastávat jakékoliv zaměstnanecké skupiny, v níž by se skutečně mělo propouštět. A politici musejí vyslechnout hlas lidu (hlas Boží). 

Jaké by tedy mohlo být řešení? Tím teoretickým je neustálé vysvětlování, že bohatství společnosti pochází z práce. A práce má být ohodnocena podle výkonu, jak plánoval před 36 lety Václav Klaus. Od platů podle výkonu v práci se rychle upustilo, o jejich výši už nerozhoduje úsilí ani stranická legitimace, věk a zkušenosti, ale diplomy, síla hlasu a ostré lokty. 

Česká hospoda mizí bez náhrady

 V hospodách, kavárnách a při společenských akcích dříve vedle sebe bezproblémově sedali starší sousedi vedle mladíků s občanskými průkazy vonícími novotou, tak jak to dělávali před nimi jejich rodiče a prarodiče.

Přestože před rokem 1989 byla snaha dát hospodám uniformy, roztřídit je podle nějakých státních norem, ve skutečnosti každá byla jiná. Hospody vůbec nebývaly, a nejsou, místy, kde se lidé jen opíjejí. Jsou to kulturní ikony, katalyzátory sociálních vazeb, sousedských vztahů a kulturní výměny. Hospody to bývala druhá obecní zastupitelstva, odkud vycházely podněty pro práci obce.

Po celém kontinentu tradiční kavárny, hospody a noční kluby mizí alarmujícím tempem a jsou nahrazovány zájmovými kluby nebo pokusnými výdělečnými podniky, které ani při nasazení nejvyšších cen obyčejně nedosáhnou očekávaných zisků a rychle zanikají. S hromadným zavíráním kaváren a hospod tak umírá něco životně důležitého! Pokud je hospoda veřejnou místností pro kohokoli, za jakýchkoli ekonomických podmínek, je prospěšná obyvatelstvu, obci i státu. 

Není to tak, že dnes by mladší generace trávily čas jinde, ale zřejmě se jejich sociální vesmír zmenšuje do nekonečné úzkosti, která vylučuje spontánní setkání různých generací, jaká kdysi byla běžnou součástí života. Skutečností je, že od konce 20. století mladé generace odmítají zkušenosti starších, odmítají konverzací a preferují lokály s velmi hlasitou hudbou, kde není možné věcně diskutovat. Studie ukázaly, že toto je bumerang, že mladí lidé si omezili svět, sami sebe okradli o své okolí.

Stoupající politický vliv některých velkoměstských kast vyhnal z veřejného prostoru kouření, flirtování a levné pití – i když vše toto bylo stovky let součástí života, života v hospodě, a činilo život lidštějším. Současný trend domácí izolace, vyhýbání se cizím lidem, ztráta různých perspektiv nebo vynechávání spontánních rozhovorů má opačný účinek: odlidšťuje.

Kubova snaha o smíření a klid v zemi Praze nevoní

 Jihočeský hejtman Martin Kuba v minulém týdnu oznámil, že po dvaceti letech vystupuje z ODS. Brzy na to prolétla medii zpráva, že Kuba zakládá nové politické hnutí.

Mimopražská veřejnost přijala Kubův nápad s nadšením, Praha po prohraných volbách nejdříve jako by se zalekla, ale tento týden už se ozvali v mediích první dezinformace pražských novinářů o tom, že Praha ani další kraje se ke Kubovi nepřidají, neboť mají svoji ODS a své Piráty a nehodlají opustit polistopadovou cestu nových a nových konfrontací. Je to jejich obživa, která musí mít podporu od masy vzdělanců. Kubu budou nejdříve ignorovat, ať si dělá politiku třeba s rybami, jimž se Jihočeši svou zadumaností a mírumilovností často podobají. Dříve nebo později Praha zaútočí a najde na Kubovi tolik špíny, že se bude i Babiš divit.

„Byl to subjekt, ve který jsem věřil, že se dá dělat politika rozumně, s respektem k lidem, k práci a k odpovědnosti." řekl Kuba o ODS.  "Jenže dnes už to tak necítím a nechci ve straně zůstávat jen ze zvyku, z loajality ke značce nebo k její minulosti. Nezdá se mi fér být součástí něčeho, s čím člověk není ztotožněný. 

"Chceme spojovat, ne rozdělovat." plánuje. "Nabídnout politiku těm, kteří vědí, že stát nemá člověka vodit od kolébky až po důchod, ale zároveň chápou, že nejsme jen shluk jednotlivců. Jsme společnost a ta je tak silná, jak silní jsou ti nejslabší.“

Zatím opustilo jihočeskou ODS jen několik lidí. Co se stane s ODS v jihočeských maloměstských baštách agresivního boje o moc, a hlavně o majetek, jako jsou třeba Hluboká nebo Třeboň, kde se to nadprůměrně hemží auty s pražskými registračními značkami?  

V Hamburku schválena výstavba nové opery

Hamburský parlament ve středu schválil výstavbu nové opery v HafenCity. Téměř všechny strany již předtím vyjádřily podporu projektu. Zástupci Socialistů, Zelených, CDU a AfD hlasovali pro odpovídající smlouvu mezi městem a Nadací Kühne. Smlouva stanoví, že město bezplatně poskytne pozemek v Baakenhöftu. Nadace Kühne bude výstavbu opery financovat.

Miliardář Klaus-Michael Kühne oznámil svůj záměr poskytnout na projekt až 340 milionů eur (8,2 miliard Kč). Město přispěje 147,5 miliony eur (5,5 miliardy Kč) na pokrytí dodatečných nákladů specifických pro daný lokalitu, jako jsou základové práce a ochrana před povodněmi. Podle města nadace ponese všechny ostatní náklady a rizika. Město také přispěje přibližně 104 miliony eur (2,5 miliardy Kč) na přípravu lokality, promenádu ​​a nábřeží.

Výstavbu opery bude řídit projektová společnost. Město a Státní opera budou vlastnit čtvrtinu akcií, zbytek bude držet Nadace Kühne až do dokončení. Nadace poté operu daruje městu.

Týden po oslavě Sametu - a zima na krku

Před týdnem si lid pražský vzdělaný připomněl výročí Sametové revoluce, slzu uronil, položil kytici a rozhodl, kdo může a nemůže na oslavu chodit  – protože státní svátek přece není jen tak pro každého. Lid mimopražský oslavy v podstatě ignoroval.

Pražáci vyslechli bujarou Modlitbu pro záhadnou Martu, tklivý song, jak se vláda lidu navrátí, neboli zhovadilost, poplivali Okamuru, ponadávali odvážně a statečně všem, kteří si Sametu dostatečně neváží. Také láli Turkovi za fašismus a nacismus. Připomněli, že oni Samet nejenže vybojovali, ale i vymysleli. 

Znovu se svět dozvěděl spoustu nových jmen dnešních politiků demokratického tábora, jmen odvážných Pražáků. I Pražanů. I Pepíků, kteří bojovali srdnatě proti minulému režimu, a jen ryzí skromnost je nutila 36 let mlčet. Každý jeden vedl podvratnou činnost, spolek, četu úderníků či v nejhorším případě družstvo sabotérů s toaletním papírem.

Konečně se národ dozvídá, kdo tehdy v průvodu byl, jak se činil a zasloužil o stát. Že se jednalo převážně o studenty pocházejí z rodin, v nichž alespoň jedna legitimace KSČ byla samozřejmostí, dodnes se cudně tají. Jinak jim doba peněz až na prvním místě vyhovuje, když jsou dnes se na straně ODS nebo Pirátů s podílejí na zesměšňování a vydírání lidu venkovského, nemohou být z komunistické výchovy podezíráni. 

Oslavami Sametu se hraje komedie o střetu zájmů. Významné role se v ní ujal uvědomělý prezident klanějící se směrem k ODS tak mocně, že mu vlhnou vousy. 

Pravděpodobně pod heslem "Dálnice do každé vesnice," čtyři roky ODS sypala horem dolem stovky miliard korun do nových dálnic. Aby prý dnešní důchodci všechno neprojedli a budoucí dětí mohly jezdit na plný plyn. ODS není originální, v dálnicích viděl budoucnost už Adolf Hitler - a to byl "někdo". 

V ODS je myšlení pomalejší, než jsme si mysleli

Ani téměř dva měsíce po parlamentních volbách  nedokázali někteří velkoměstští voliči ODS pochopit svoji porážku. V omylech je podporuje poražená vláda Fialova, která se chová, jako by čekala na vymalování Strakovky a na přestavbu nábytku. S  opuštěním vládních koryt se jaksi ještě plně nesmířila. Její příznivci se projevují mimo jiné vizemi o tom, že vláda Andreje Babiše, pokud by se podle přání venkovských voličů ujala řízení země, přinese České republice co největší problémy.

Tito lidé nejsou schopni akceptovat porážku těch „svých“ ODS, kvůli tomu přejí problémy celé naší zemi. Lidé z velkoměst, kteří sami sebe pasují mezi příslušníky té „nejinteligentnější“ části národa, by rádi zopakovali českou historii. Za podpory pouličního davu totiž pražští řečníci vždy určovali další směřování českých zemí (1918, 1948, 1989). Venkov se musel podřídit, doplatit na každou změnu musel lid venkovský, nikoli velkoměstský. 

Je pochopitelné, že voliči ODS se záměry nově vznikající vlády nesouhlasí. ale ať jí to dají „sežrat“ ve chvíli, kdy skutečně něco zkazí. To je legitimní a pro demokratickou společnost i zdravé. Bez kritiky totiž degeneruje. Ale přát si potíže pro naši zem i pro a její občany? Podobné heslo totiž vyznávají i bolševici. Konkrétně „čím hůře, tím lépe“. Doufají, že rostoucí nespokojenost občanů vytvoří to, čemu říkají „revoluční situace“. Jinými slovy podmínky proto, aby se mohli násilím chopit moci.

Stále ještě jde nezvládnuté frustrace z výsledků voleb, s nimiž se fialovci nechtějí smířit, odmítají je vnitřně akceptovat. Což samozřejmě nevylučuje touhu těchto lidí po nějaké jejich nedemokratické revizi. Stát se může leccos. Názor veřejnosti totiž určují novináři, a je známo, že Česká republika je mediálně nejcentrovanější zemí Evropy. Pro pražského novináře je bližší košile než kabát. 

36 let rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými

 V roce 1989 jsme se dívali na Německo a Rakousko, chtěli jsme do 4-5 let být na jejich úrovni. Tehdy to předpovídal hlavní tvůrce současného systému Václav Klaus. 

Jeho dnešní následník Fiala nás ujistil o tom, že v Německu jsou levnější potraviny než u nás, a v Německu jsou mnohem vyšší mzdy než u nás. Dokonce nám garantoval jako kdysi Klaus, že v případě svého znovuzvolení do čtyř let doženeme německé mzdy. 

A možná proto se stále musíme s Fialou dívat před rok 1989 a těšit se z toho, že se nám zásluhou dokonalejších motorových vozidel a digitální aparátů přece jen žije lépe. A Německo a Rakousko? Migranti, zelené šílenství a progresivismus. Socialisty vedená Vídeň se dokonce chlubí jednou z nejvyšších kvalit života na světě. Socialisty přece nechceme, když máme rekordní přírůstek miliardářů za posledních 10 let. Máme svobodu, takže každý mohl zbohatnout jakýmkoli způsobem. Kdo se narodil ve špatnou dobu na špatném místě? Jeho chyba, dobře mu tak.

Prezident v ústavě jako kozel v zelí

 Všichni mluví o paragrafech, odstavcích, svěřenských fondech, střetech zájmů, procedurách a „výkladech“, ale základní pravidlo stojí hned na začátku naší ústavy: „Lid je zdrojem veškeré státní moci a vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ Tento princip není ozdobou. Je to základní kámen našeho systému.

Nedávno proběhly volby – a lid, zdroj státní moci, se vyjádřil naprosto jednoznačně. Vznikla parlamentní většina o síle 108 hlasů. Ať už máme osobní sympatie či antipatie jakékoli, tento výsledek nelze obejít. Nikdo jiný než Andrej Babiš nebo jím určený kandidát nedokáže v tuto chvíli sestavit vládu, která má šanci získat důvěru Poslanecké sněmovny. O tom nerozhoduje prezident, nýbrž bazální parlamentní aritmetika.

Navíc lidé, když Babiše a ANO volili, tak o jeho údajném střetu zájmů věděli, a svým hlasováním řekli jasně: Nevadí nám.

A propos dotace snad „Babišovy firmy“ (stejně jako všechny ostatní společnosti v ČR a EU) dostávají z nějakých bohulibých důvodů – třeba ochrana životního prostředí či podpora zaměstnanosti znevýhodněných osob. Dotace se nikde v EU nedávají jen tak zbůhdarma. Holding Agrofert je dostával, i když byl Babiš v opozici, a Fialova vláda by mu snad nedarovala miliony dotací jen tak. Dotace mají přece vždy nějaký smysl.

Prezident republiky slezl z motorky, sedí na Hradě a neustále pomateně hledá formalistické důvody, jakými výsledky říjnových voleb zvrátit ve prospěch Prahy, která jediná si přeje návrat Fialovy asociální vlády.

Ano, existuje zákon o střetu zájmů. Ano, řeší důležitou oblast. Ale stále jde o běžný zákon – jeden z tisíců. A žádný zákon nemůže v právním státě přebít ústavu. Prezident tedy nemůže blokovat pověření vítěze voleb pouze na základě domněnek, že by mohl nominant v budoucnu potenciálně porušit nějaký zákon.

Návrat k socializmu s lidskou tváří v listopadu 1989 nevyšel

 V roce 1989 si podle tehdejších výzkumů veřejného mínění přáli lidé socialismus s lidskou tváří. Jedním z důvodů bylo čtyřicetileté negativní vykreslování kapitalismu. 

Za vítěze 17. listopadu '89 lze označit ty, kteří rychle zbohatli zprivatizováním státního majetku. Jedná se o ředitele, náměstky a ekonomy socialistických podniků, vexláky, zelináře a funkcionáře Socialistického svazu mládeže. Tedy skupiny lidí, které nebyly zatížené zkušenostmi se soukromými majetkovými poměry prvorepublikovými a předúnorovými, ale měly k majetku určenému k privatizaci nejblíže.

V roce 1989 vyšly dva výzkumy veřejného mínění, v nichž lidé hlasovali, jakou cestou by se tehdejší Československo mělo ubírat. Zhruba 40 % se klonilo k tomu, že by to mělo být pokračování Pražského jara 1968, na jehož konci měl být Dubčekův socializmus s lidskou tváří. Dalších asi 45 % chtělo nějakou třetí cestu, něco jako kombinace socializmu s lidskou tváří s bohatým kapitalizmem..

Pouze pár procent lidí se klonilo k tvrdému západním kapitalismu, který byl na české a slovenské veřejnosti doposud vykreslován jako lágr nezaměstnaných a žebráků, nad nimiž vedle atomové bomby mává bičem překrmený kapitalista s cylindrem na hlavě. Představy o dění ve světě a o životě v  kapitalizmu však byly různé podle krajů, podle přístupu k zahraničním informacím, především k poslechu Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky.

Zdrojem pravdivých informací o dění ve světě byla v příhraničí rakouská a západoněmecká televize, částečně i polská. V případě vysílání rakouské ÖRF se jednalo také o vyvolávání odporu proti jaderné energetice mezi českými a slovenskými diváky, zároveň však rakouští politici a novináři československé plánované hospodářství dost obdivovali, například kolektivizované zemědělství. Jiné informace o západě byly jistě v Praze, kde v 80. letech se pohybovala spousta cizinců a kvetl ilegální obchod se západním zbožím. 

Představy disidentů byly asi takové, že komunisté zůstanou u moci, ať se škvaří ve vlastní šťávě, ale ulice jim bude diktovat, co mají dělat. Neuspěl socializmus s lidskou tváří ani předválečný hokynářský socializmus podle Valtra Komárka. Veslo sice bylo nabídnuto Václavu Havlovi, ale než ten napsal dostatečně obdivovaný dramatický projev, ujal se kormidla Václav Klaus s ideou peněz až na prvním místě. Peníze a honba za majetkem převálcovaly všechny průzkumy veřejného mínění i představy ostatních reformátorů. O cestě k všeobecné spokojenosti, jaká na malou chvíli začala v roce 1968, se může po 36 letech jen zdát.  

17. listopad - svátek zbohatlíků malých i největších

 Pokud chceme žít ve svobodné a demokratické společnosti, o jejímž chodu rozhodujeme ve volbách, pak si musíme promluvit o majetku nejbohatší vrstvy.

Fosilní miliardář Pavel Tykač si koupil polovinu Mafry. V souboji o nástroj vlivu a nastolování témat ve veřejné debatě přetlačil zbrojního miliardáře Michala Strnada. Spoluvlastníkem Mafry zůstává miliardář Karel Pražák, který mediální dům koupil před pár lety od miliardáře Andreje Babiše. Většinu dalších českých médií vlastní jiní miliardáři – Dospiva s Haščákem skupinu Vltava Labe Media, Marek Španěl v případě dezinformačních konzervativních portálů Parlamentní listy nebo Echo24.

Růst nerovností a přesouvání majetku a bohatství do rukou úzké nejbohatší vrstvy zdecimoval demokracii a z voleb udělal mechanismus na výběr bezmocných politiků, jejichž hlavním úkolem je uklidňovat rozhořčenou a dezorientovanou veřejnost, vysvětlovat, že bohužel není možné nic udělat ani změnit. Zatímco oligarchie bohatne, vláda ordinuje škrty. Zatímco miliardáři během inflační a energetické krize rekordně nafoukli svůj majetek, vláda marně hledala v rozpočtu jednotky miliard na platy učitelek, učitelů či kuchařek a kuchařů.

Majetkové nerovnosti patří v ČR k nejvyšším v Evropě i na světě a stále rostou. V roce 2010 tak nejbohatší desetina vlastnila 48 procent majetku, o 10 let později to bylo již přes 67 procent. Nejbohatší procento v ČR vlastní stejný majetek, jako „spodních“ 90 procent. To je však údaj z roku 2021, dnes bude nepoměr větší. 

Většina peněz a majetku se nachází mimo kontrolu demokratické správy státu. A protože s obřím majetkem se pojí také moc, je mimo kontrolu veřejnosti i výkon této moci. Ta naopak kontroluje, co je možné a vůbec myslitelné na půdě parlamentu a vlády. Výsledkem jsou v ČR extrémně nízké majetkové daně nebo neexistující dědická daň, která takto umožňuje mezigenerační kumulaci majetku a bohatství zcela v intencích feudalismu. Extrémně zdaněná je práce, ale ne prodej akcií. Když odcházející vláda „rozpočtové odpovědnosti“ jako vůbec poslední věc zrušila zdanění prodeje podílů firem nad 40 milionů korun, spolu s ní pro návrh hlasovalo také hnutí ANO 

V roce 1989 skončila vláda nikým nevolené jedné strany. V našich časech je nutné se postavit nadvládě jedné nejbohatší vrstvy. Pokud nám nemají vládnout miliardáři, pak nemůžou existovat miliardáři. Pokud chceme žít ve svobodné a demokratické společnosti, o jejímž chodu rozhodujeme ve volbách, pak musíme začít řešit extrémní nerovnosti a distribuci majetku. Současná cesta kultu hamižnosti a nedotknutelnosti osobního vlastnictví vede pouze k sociální a environmentální katastrofě. 

Zdroj: Stanislav Biler 

Samson 10% se vrátil na český trůn

 Českobudějovický pivovar Samson slaví velký úspěch na domácí i mezinárodní pivní scéně. V prestižní soutěži České pivo 2025, kterou každoročně pořádá Český svaz pivovarů a sladoven ve spolupráci s Výzkumným ústavem pivovarským a sladařským, získala jeho světlá výčepní desítka titul nejlepšího piva ve své kategorii.

Samson bodoval zároveň také na dvou nejvýznamnějších světových degustačních soutěžích – World Beer Awards a European Beer Star.

Samson desítka je světlé pivo, které se vyznačuje jemnou hořkostí, charakteristickou příjemnou vůní a osvěžujícím řízem. „Dobrý pivovar se pozná právě podle desítky, ve světě nám ji závidí, protože právě česká desítka přesně odpovídá trendům pití méně alkoholických piv. Samson desítka se vaří na dva rmuty podle tradiční receptury, s použitím žateckého chmele, českého sladu a kvalitní vody z 274 metrů hluboké artézské studny, což jí dodává jedinečnou harmonickou a vyváženou chuť a skvělou pitelnost,“ říká sládek pivovaru Radim Lavička.

Soutěž České pivo, jejíž výsledky jsou vyhlašovány v rámci Svatováclavských slavností, dlouhodobě patří k nejvýznamnějším tuzemským degustačním kláním. Porotci z řad skutečných pivních odborníků hodnotí piva anonymně, a to podle chuti, vůně, vzhledu i celkového dojmu. 

36 let peněz až na prvním místě, 36 let cesty k zblbnutí

 Rok se s rokem sešel a opět jsme svědky oslav 17. listopadu. Méně zvučné výročí Mezinárodního dne studentstva, připomínající smrt studenta Jana Opletala, už je masu oslavovatelů prakticky nezajímá. Epicentrem oslav je tradičně kýčovitá deska v temném podloubíčku na Národní třídě v Praze.

Letošní volby předcházelo video s Annou Kadeřávkovou, jejíž největší problém ve 23 letech byla koupě vlastního domu. Dle vlastních slov zažívala prý stres. Odpovědí na reakce nepřekvapivě podrážděné veřejnosti byla fráze „nádech, výdech“. Takové jsou možnosti svobodné společnosti.

Společnost je skutečně svobodná tehdy, pokud lidé mají možnost rozumně rozhodovat o svém životě. Co to znamená v praxi? Abychom měli co jíst a pít, musíme si na to vydělat. Pracujeme proto pro někoho, abychom uspokojili naše základní potřeby. Platíme za potraviny, nájmy, energie, cesty do škol a zaměstnání. Pokud zbude nějaký peníz navíc, dojde i nějaký ten nepravidelný oddych.

Elity ODS a individualistická maloměstská „šlechta“ léta přehlíží stále rostoucí propast mezi nimi samotnými a obyčejnými lidmi. Blížící se sociální krize v důsledku pravicové ekonomické doktríny, a s tím spjatý rozklad porevolučních slibovaných hodnot, je pro ně něco nepochopitelného. Na všudypřítomné rozčarování často reagují výsměchem a povýšeným odplivnutím, že každý je za svůj život sám odpovědný.

Proti sobě pak stojí zajištěné politické strany. Přístup k politické moci nemá logicky logicky strana nejpočetnější ale strana movitější. Zavedené struktury k sobě navíc nerady pouští někoho nového. Jedinou jistou cestou k angažovanosti v politice je nashromážděný kapitál, majetky a z toho vyplývající vliv. 

Systém dnes své kritiky neumlčuje, jako se to dělo před rokem 1989, ale skrze nepropustnou klientelistickou síť bohatých politiků, lobbistů, podnikatelů a jejich subjektů brání jim v  prosazování potřebných změn. Pracujte, odvádějte daně, choďte volit a nekritizujte, jinak budete jedněmi označeni za dezoláta a druhými za havloida. Novodobá šlechta umí zavřít dveře před každým, kdo by chtěl její lehce nabytou mocenskou a ekonomickou pozici narušovat.

Podobný princip platí i v sociální sféře. Kdo má málo, dostane radu, ať prostě více pracuje. Za svůj život si podle inteligence zbohatlíků má každý zodpovídat sám. Nesmí se ale snažit příliš okatě, jinak to všechno může přijít vniveč. Svoboda, demokracie a Havlova pravda a láska? Více majetku a peněz na bankovních kontech znamená pro majitele více nesvobodných starostí. 

České důchody značně za Evropou zaostávají

 Vysoké rozdíly mezi důchody v Evropě nejsou žádným tajemstvím. Česká republika je ve výši důchodů v nižší polovině žebříčku. Jinde jsou důchody tak vysoké, že přesahují i průměrné příjmy pracujících Čechů.

Podle posledních dat Eurostatu činil průměrný důchod v České republice 18 061 korun. 

Nejvyššími penzemi se může pochlubit Island. Tam berou důchodci měsíčně téměř dvojnásobek české průměrné mzdy. Průměrný starobní důchod Islanďanů totiž činí 72 532 korun.

Přímo v Evropské unii pak má nejvyšší důchody Lucembursko. Průměrná výše důchodu tam činí  64 213 korun. To je víc, než je i dnes průměrná mzda v Česku, jejíž medián dosahuje 41 115 korun. 

Mezi dalšími zeměmi v Evropě, které se mohou pochlubit vysokými důchody, je například Norsko (62 285 korun), Dánsko (60 938 korun), Švýcarsko (54 482 korun) nebo sousední Rakousko (49 114 korun). Evropský průměr důchodů je 32 552 korun.

Zeman napodobil Masaryka, ač nemocný šel Dukovi na pohřeb

 Na pohřbu kardinála Dominika Duky se stal zázrak. Bývalý prezident Miloš Zeman, kterého neuropatie a cukrovka už před lety upoutaly na invalidní vozík, na něj přišel po svých. Pomohli mu sice bodyguardi, cestu od auta do kostela ale absolvoval na nohou.

Ve třicátých letech byla velmi oceňována účast nemocného T. G. Masaryka na pohřbu bývalého předsedy vlády Antonína Švehly 15. prosince 1933. "Švehla se pro stát také nešetřil," odbyl tehdy Masaryk lékaře.

Zeman rehabilitace zjevně nezanedbává. Ačkoliv je už roky závislý na invalidním vozíčku, při příchodu na sobotní pohřeb kardinála Dominika Duky ho nepotřeboval. Krátký úsek od limuzíny do katedrály svatého Víta zvládl ujít na nohou.

Vozík měla sice ochranka pro všechny případy připravený a dvojice bodyguardů bývalou hlavu státu podpírala, odhodlaný Zeman ale všem ukázal, že kde je vůle, tam je i cesta.

Nohy nejsou ze zdravotního hlediska to jediné, co exprezidenta trápí. V polovině října mu operovali záda a začátkem listopadu mu museli odstranit část tlustého střeva.

„Objevili mi krvácející polyp v tlustém střevě. Proto se pan profesor Keil rozhodl k operaci, která byla složitá. Polyp mi odstranili, spolu s ním i kus střeva,“ řekl tehdy Blesku.

Vozíček začal Zeman používat v dubnu 2021 ještě jako prezident. Potíže s chůzí mu způsobila neuropatie, tedy poškození periferních nervů, a cukrovka.

Na posledním rozloučení s Dukou kromě Zemana nechyběla třeba ani herečka Jiřina Bohdalová. Dorazil i Zemanův předchůdce Václav Klaus a současný prezident Petr Pavel.  Ukázal se také pravděpodobný budoucí premiér Andrej Babiš (ANO), doprovodili ho spolustraníci Alena Schillerová a Karel Havlíček.

Když Ústava je nad chápáním Hradu

 Ačkoli požadavek prezidenta na změnu v plánovaném programovém prohlášení se jeví leckomu intuitivně smysluplně a konkrétní požadavky považuje po obsahové stránce za naprosto rozumné, tak by jej vítězové voleb měli odkázat do patřičných mezí.

Prezidentovi do programového prohlášení prostě vůbec nic není. A jeho vměšování se mezi vládu a parlament by se dokonce dalo bez nadsázky označit za pokus o porušování ústavního pořádku.

Prezident republiky není v úplně záviděníhodné pozici. Opustil jej klíčový ekonomický poradce a jeden z nejlepších makroekonomů v zemi David Marek; opustil jej klíčový ústavněprávní poradce a jeden z nejlepších ústavních právníků v zemi Jan Kysela; jeho hlavní političtí rádci (lobbista Petr Kolář a politolog Tomáš Lebeda) nemají s výkonnou politikou žádné praktické zkušenosti a teď proti němu stojí jeden z nejúspěšnějších a nejzkušenějších mocenských hráčů v zemi – Andrej Babiš.

Prezident dal velmi ostře najevo neochotu jmenovat Filipa Turka ministrem zahraničí, když před měsícem pravil: „Pokud by se ukázalo, že jsou citace, které se dnes objevují v médiích, skutečně autentické, tak by ho to podle mého názoru diskvalifikovalo z jakékoliv ministerské pozice.“ Silný výrok, jímž si možná dost zúžil manévrovací prostor, ale jinak výrok pochopitelný.

Jednou z klíčových úloh ústavy, páteřního zákona státu, je dělba moci mezi jeho jednotlivé složky. A bod jedna článku 68 ústavy říká zcela kategoricky: „Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně.“ Prezidentova role je nulová. Programové prohlášení je důsledkem a výsledkem parlamentních, nikoli prezidentských voleb. Je kombinací předvolebních slibů a následných kompromisů vítězných stran, které s preferencemi a prioritami hlavy státu nemá vůbec nic společného.

Věty, které Petr Pavel chce do vládního programového prohlášení zanést, znějí racionálně. Ale přesto je požadavek prezidenta měnit tento text v posledku zcela nehorázný a ve svých důsledcích by znamenal malý, leč zcela jednoznačný posun k poloprezidentskému systému.

Tedy přesně tu změnu ústavního pořádku, před níž prezident a jeho spojenci tolik varují.

Hejtman Kuba vyhání fotbalisty z Českých Budějovic

 Přítomnost Nneka Ede, majitelky fotbalového Dynama České Budějovice, na pátečním fotbalovém utkání Dynama s Opavou nevěstilo nic dobrého, bylo předzvěstí zhoršení podmínek pro ligový fotbal v jihočeské metropoli. Neústupnost Afričanky, která odmítá zástupce Českých Budějovic a Jihočeského kraje pustit do vedení klubu, zřejmě rozpaluje do běla městské i krajské radní včetně hejtmana Kuby. Nehodlají cizáky ve městě trpět a rozhodli se ligový fotbal z Českých Budějovic úplně vyhnat. 

 Sportovní areál Složiště v okrajové čtvrti Mladé čeká zásadní změna. České Budějovice převedou na Jihočeský kraj pozemky o rozloze přes dvacet hektarů. Kraj chce na místě vybudovat moderní regionální centrum pro více sportů. Převod schválili na dnešním zasedání městští zastupitelé. 

Složiště do počátku letošního roku sloužilo jako tréninková plocha Dynama. Jak známo zadlužené Dynamo vedené "tureckými hospodáři" Vozábalem a Sivokem koupil JUDr. Koubek, který nakonec nebyl schopen klub oddlužit jinak než prodejem tréninkového  areálu, jenž se rozkládá na ploše 22 ha a je na něm 6 fotbalových hřišť včetně jednoho s umělou trávou, sportovní hala, kabiny, tribuna a další zařízení.  

Areál nyní odkoupil Jihočeský kraj, ale pozemky stále patří městu. Akademie Dynama si centrum od kraje pronajímala, ale ligový tým neměl už volný přístup, musel za vstup platit nebo používat jiné plochy ve městě a okolí.  „Získání Složiště nám umožní do něj investovat. Dál ho rozvíjet, renovovat a budovat tam další zázemí pro lidi a sportovce z celého kraje ale i volnočasové aktivity Budějčáků, protože tenhle areál je opravdu unikátní i v republikovém měřítku a poskytuje pro to ideální podmínky,“ řekl hejtman Kuba (ODS). 

Kraj však má s prostorem jiné plány než fotbalové. Hodnota areálu je 350 milionů korun. „Může tam vzniknout plavecký bazén, který ve městě chybí, atletický stadion a zázemí pro další sporty. Věřím, že by se ze Složiště mohl stát naprosto výjimečný komplex,“ uvedl náměstek českobudějovické primátorky Petr Maroš (ODS). S fotbalem se tedy v Českých Budějovicích nepočítá. Na rozdíl od Maroše každý trochu inteligentní obyvatel Českých Budějovic ví, že lehkoatletický stadion a krytý plavecký bazén jsou na Sokolském ostrově. 

Je veřejně známo, že Kubova jihočeská ODS je tvořena a podporována lidmi toužícími po zbohatnutí jakýmkoli způsobem. Po pozemcích získaných krajem v okolí letiště, a už darovaných firmě na výrobu umělých střívek, přišla na řadu tréninková plocha Dynama, přičemž záměrům na výstavbu tréninkového centra můžou věřit tak malé děti - v podnikání se situace mění rychleji než ve válce.  Musí být uspokojena další skupina příznivců ODS. 

Potom jistě přijdou na řadu plochy další. Nasytit developery ODS prostě nikdy nelze. Dlouhodobé vyvolávání nenávisti proti výstavě Země živitelka se stalo už budějovickým folklórem. Získání alespoň části plochy výstaviště, už značně okleštěné, je zatím nesplněný sen mnoha podnikavců. Proti je velká návštěvnost a popularita výstavy na jihočeském venkově. A venkov nechce Kuba proti sobě poštvat, je to pořád slušná hromádka volebních hlasů. 

Čtyři staré bomby v Osnabrücku

 V dolnosaském Osnabrücku 9. listopadu 2025 probíhá další poválečná operace. Během průzkumných prací ve čtvrti Lokviertel v říjnu byly objeveny čtyři podezřelá místa, kde jsou pravděpodobně nevybuchlé letecké bomby z Druhé světové války. Oblast v okruhu jednoho kilometru je evakuována. Při akci musí více než 14 000 lidí musí do 7 hodin opustit své domovy. 

Osnabrück je historicky významné město. V současnosti má 160.000 obyvatel. Byl založen Karlem Velikým v roce 780 jako sídlo arcibiskupa. V roce 804 založil zde Karel Veliký Carolinum, jedno z nejstarších gymnázií. Mezi lety 1561 a 1639 probíhalo v Osnabrücku veliké pronásledování čarodějnic, bylo zde upáleno 276 žen. 16. října 1648 bylo v nedlekém Münsteru dohodnuto ukončení Třicetileté války a na radnici (postavené roku 1512) v Osnabrücku byl podepsán tzv. Vestfáský mír. 

Kromě více než 9 000 bytů jsou evakuovány dvě nemocnice, vlakové nádraží je uzavřeno, několik hodin nebudou jezdit žádné vlaky. Zóna uzavření kolem místa má poloměr 1 000 metrů. Experti na zneškodňování bomb v neděli na místě rozhodnou, jakým způsobem budou bomby zneškodněny. Pro jistotu jsou v pohotovosti kontejnery naplněné vodou. Ani experti však nevědí, co najdou. Terén pod starým nákladním nádražím je silně zhutněný, protože ve snaze co nejdříve zprovoznit zcela rozbité nádraží byl ve válce, a po ní, srovnaný a zastavěný betonovými plochami.

Tým pro likvidaci munice již měsíce sledoval stavební práce společnosti, která přeměňuje 22 hektarů brownfieldů, bývalé průmyslové objekty, na obytné sídliště, naboť bylo silné podezření, že v místě je nevybuchlá munice, především ruční granáty z druhé světové války. Staré nákladní depo v Osnabrücku bylo nejvíce bombardovanou oblastí v téměř kompletně zničeném městě. Celkem Osnabrück zažil 79 náletů. 

Práce týmu pro likvidaci munice začíná průzkumem oblasti pomocí elektromagnetického detekčního systému, který lokalizuje kov v zemi. Shromážděná data se zpracovávají a podezřelá místa jsou poté barevně zvýrazněna. Zelená znamená: bagr je volný, kopání může bez problémů pokračovat. Pokud se však objeví červená tečka nebo velká červená oblast, je třeba být opatrný. Mohla by se tam nacházet nevybuchlá bomba.

Tresty za chování doktorů aneb mnoho povyku pro nic

 V lednu začne platit novela zákona o zdravotních službách, která klade větší důraz na práva pacientů na důstojné zacházení a soukromí. Pokud je lékař poruší, může ho stihnout tvrdá sankce - až milion korun. "Pro obyčejného ambulantního doktora může být likvidační," říká šéf Sdružení praktických lékařů Petr Šonka.

Doposud zákon o zdravotních službách, který stanoví povinnosti lékařů vůči pacientům, totiž vůbec žádnou sankci za nevhodné chování nezná. Od ledna příštího roku se to má změnit. Zač platit novela, která na práva pacientů klade mnohem větší důraz. Nově stanoví až milionovou sankci za to, že poskytovatel zdravotních služeb poruší právo pacienta na úctu, důstojné zacházení a ohleduplnost. Nebo že nerespektuje jeho soukromí.

Vysokou pokutu si navíc bude moct "vysloužit" nejenom lékař, ale i jakýkoliv jiný zdravotník. Například sestra, laboratorní asistent nebo sanitář. Řada stížností, které lidé vznášejí, totiž míří právě ně. Pokutu bude muset uhradit zaměstnavatel -, ten ale pak může chtít po dané sestře až čtyřnásobek jejího průměrného platu. Nebo jí dát výpověď.

Otázkou je, jakým způsobem nevhodné chování doktorům dokázat?

Hůř než za Fialovy vlády být nemůže

 Vláda Petra Fialy, která nastoupila v roce 2021 s ambiciózním reformním programem, se po čtyřech letech ocitla v situaci, kdy její působení končí bez viditelného úspěchu v klíčových domácích oblastech. Místo praktické politiky se kabinet uchýlil k hodnotové rétorice, zahraničně-politickým gestům a marketingovým strategiím, které měly zakrýt nedostatek konkrétních výsledků. Tento styl vládnutí byl pravděpodobně výrazně ovlivněn akademickým zázemím Fialy a jeho poradním týmem, který ho místo kritické oponentury v jeho ideologickém pojetí politiky naopak podporoval.

Koaliční Fialova vláda deklarovala snahu o konsolidaci veřejných financí, důchodovou reformu, digitalizaci stavebního řízení, modernizaci školství a energetickou transformaci. Ve skutečnosti schodek státního rozpočtu zůstal vysoký, zadlužení narostlo. Důchodová reforma se omezila na zvýšení věku odchodu do důchodu a na odmítnutí zákonné valorizace. Ukvapená nedomyšlená digitalizace stavebního řízení zcela selhala. Ceny elektřiny dosáhly nejvyšší úrovně v EU, pokud se zohlední kupní síla. Výdaje na školství stagnovaly, učitelé čelili poklesu netarifních složek .

Tyto neúspěchy ukazují, že vláda nebyla schopna efektivně řídit klíčové reformní procesy. Mnohé z nich zůstaly nedokončené, odložené nebo nefunkční.

Namísto řešení domácích problémů se Fialův kabinet výrazně profiloval v zahraničně-politických proklamacích. Pomoc Ukrajině prezentoval jako všeobecně platný morální imperativ. Boj proti ruským dezinformacím prosazoval nejen jako součást veřejné komunikace, ale i v trestně právní rovině. Válku na Ukrajině podával jako bezprostřední ohrožení míru ve střední Evropě a nákupy zbraní a plnění závazku NATO vydával za své úspěchy.

Fiala jako akademik zaměřený na politologii vtiskl svému kabinetu styl, který se více než na správu státu soustředil na rámování reality, symboliku a ideologickou konzistenci. Místo věcných řešení volala po směřování České republiky na Západ, i když země je na Západ už 35 let téměř stoprocentně napojena. 

Fialův poradní tým tvořili odborníci z ekonomie, bezpečnosti, zdravotnictví a médií — ale chyběla vnitřní kritika. Místo toho se premiér utvrzoval v nastaveném směru, což vedlo ke ztrátě kontaktu s postoji veřejnosti. Tým dodával Fialovi falešnou jistotu a vyhýbal se řešení skutečných problémů.

Po volebním neúspěchu Fialova vláda odmítla znovu předložit návrh rozpočtu, aby se vyhnula odpovědnosti za rozvrácený stav veřejných financí. Nevyvinula žádnou snahu o další politické vyjednávání, což lze chápat jako rezignaci na politiku. Ukazuje to, že vládní koalice neprovedla kritickou sebereflexi, ale spíše se dotčeně stáhla z domácí politiky s pocitem křivdy a nepochopení ze strany veřejnost.

Zmizí ze Schwerinu Leninova socha?

Zatímco česká města se se sochami tvůrců komunistické totality dávno vypořádala, v bývalém Východním Německu sochy na mnohých místech ještě spokojeně stojí. Starosta Schwerinu Rico Badenschier (SPD) a ministryně kultury Meklenburska-Předního Pomořanska Bettina Martinová (SPD)odmítají odstranění Leninovy sochy ze Schwerinského náměstí. Kritici ponechání soch na místě  považují za urážku obětí komunistické tyranie.

Sdružení obětí komunistické totality a historici zveřejnili otevřený dopis, v němž jsou odmítány plány radnice na trvalé zařazení 3,5 metru vysoké Leninovy sochy mezi chráněné památky Schwerinu. Socha sovětského diktátora je už mezi významná díla zařazena od roku 2017. 

V rozhovoru pro severoněmeckou televizi N-DR předseda přeživších vězňů sovětských gulagů uvedl, že Leninova socha ve Schwerinu je už 40 let fackou pro 35.000 lidí, kteří byli odvlečeni do sovětských věznic. Navrhl, aby Leninova socha byla přemístěna do věznice bývalé Stasi ve Schwerinu.

Rico Badenschier (SPD) sdělil NDR, že je proti návrhům na demolici sochy i proti jejímu přemístění do věznice. Socha je prý součástí historie Schwerinu a diskuse kolem ní je zbytečná. Rovněž alternativní umístění sochy v Dokumentačním centru na Demmlerplatzu není dobrou alternativou: Zaměřením se na poválečné období by bylo zpochybněno utrpení obětí nacistické diktatury. Ministr kultury Martinová říká, že Leninova socha by se měla stát místem vzdělávání a památníkem. 

 

S nepřítelem se nějak dohodneme

 Na západ od ukrajinských hranic se zdá každá jednotlivá událost v čele s prohlášeními a neustálými otočkami Donalda Trumpa zásadní, tady se přitom ale vůbec nic nemění. Válka trvá. Rusové dál vraždí nevinné civilisty, bombardují a ostřelují nemocnice, mateřské školky…

Čeští hovniválové už tři roky věří, že různé debaty státníků a následné sankce vůči Rusku fungují, a vůbec, válka daleko na Ukrajině se jich netýká. Umožňuje jim to dál setrvávat ve falešném pocitu bezpečí a kutálet svou kuličku. 

A budou o svou kuličku pečovat, i když Putinovy tanky zaparkují před muzeem. Na to samozřejmě Putin spoléhá, ví, že především stateční Pražáci umí udělat na náměstí pořádný rámus. Když se pořádně vykřičí, převlečou kabáty a udělají nepříteli, co mu vidí na očích. Hlavně že jim nechá jejich kuličku.

Agresivita ODS se do Třeboně vrací jako bumerang

V Třeboni  v poslední době panuje napětí, píše dolnorakouský NÖN. Scény jako z velkých jihoamerických měst děsí obyvatele a návštěvníky jihočeského města: Čtrnácti- až osmnáctiletí členové mládežnického gangu s identifikačním symbolem „247“ (identická tetování na rukou) sdílejí vášeň pro bojová umění. Opakovaně docházelo k brutálním útokům na náhodné kolemjdoucí, které byly natočeny a sdíleny na sociálních sítích.

Až do počátku 21. století bývala Třeboň klidným centrem zemědělců, rybářů, lesníků, textiláků a školní mládeže. S postupem doby, jak krachovaly zprivatizované podniky, rostla agresivita opoziční třeboňské ODS. "Jsme dostatečně agresivní, " vyvolával do celostátních medií Václav Klaus. Jeho slova si vzali k srdci jeho třeboňští obdivovatelé včele s majitelem tiskárničky Váňou, k němuž se připojil neméně agresivní šéf mikrobiologického podniku Masojídek. Nejenže vydávali tiskový plátek, jenž neurvale útočil na bezbranné vedení města KDU-ČssD, ale nelitovali peněz na zřízení místní televize, která razantní politickou kampaní, jež zřejmě byla řízena z Prahy, asociální politikou ODS vymývá mozky mládeži. Třeboň za vlády ODS přestala být centrem regionu a stala víkendovou ubytovnou pražských zbohatlíků a parkovištěm pražských aut. Vděk Pražanům projevil třeboňská ODS tím, že vrátila státu dotace na stavbu zimního stadionu, který měl sloužit mládeži celého Třeboňska, a za peníze města postavila vodní tobogán. Když se Váňa s Masojídkem čvachtají v aquaparku jistě se vzájemně ujišťují moudrostí: Pražák přiveze peníze, venkovan má poloprázdnou kapsu a je skrblík. 

Podle zpráv médií úřady pracují na obnovení bezpečnosti a zabránění dalším násilným činům, pokračuje NÖN. Nálada však zůstává napjatá. Veřejnost požaduje přísnější opatření v boji proti rostoucímu násilí mládeže – ačkoli oficiální prohlášení zdůrazňuje, že mladíci nejsou obyvateli města: Třeboň jako město plné cyklistů, lufťáků a nekontrovatelných podnikatelských aktivit si pro vybití agresivity záměrně vybrali.  Podle zpráv médií raději útočí v časných ranních hodinách v průchodu poblíž náměstí – v místě, které není pokryto kamerovým systémem města. Záměrně se kamerám vyhýbají.

„Ve všech případech se policii podařilo pachatele identifikovat a zatknout; většina z nich již byla obviněna,“ potvrdil médiím policejní mluvčí Jiří Matzner. Pět mladíků již bylo v prvním slyšení odsouzeno k podmíněným trestům a šestý – jediný dospělý pachatel – si odpyká trest odnětí svobody.

CNN Prima NEWS hovořila s oběťmi. Jeden muž přiznal, že byl unavený, když vyprovokoval hádku nedaleko náměstí nepředpokládal tak tvrdou odpověď. „Tato skupina tvrdě na mě tlačila. Zdá se, že si užívají toulání se městem a záměrné vybírání oběti,“ řekla oběť. „Šli do toho a najednou na mně leželi útočníci,“ popisuje místní obyvatelka, co se stalo její dceři a jejímu příteli. Další oběť mladického gangu je v kómatu s těžkými poraněními hlavy. „Nevypadá to dobře. Pokud se někdy vrátí k víceméně normálnímu životu, budeme rádi,“ hlásí přítel oběti.

Růžové brýle se nosí v Liberálním institutu

Zpráva Liberálního institutu je o tom, jak si obyvatelé ČR mohou dnes koupit za své peníze více potravin než v roce 2010. Zejména ti nejchudší si prý polepšili nejvíce.

Mzdy u desetiny nejchudších vzrostly od roku 2010 z 12 tisíc na téměř 24 tisíc korun. No nebyla by to v roce 2010 nádherná mzda! Jedna čtvrtina lidí výdělečně činných však v roce 2025 má měsíční příjem menší než 24.000 korun. Doženeme Bavorsko. Jde samozřejmě o hrubou mzdu. Extrémně vysoce zdaněnou (bankéřka Horská prohlásila 8. září 2024 , že v ČR jsou nízké mzdy zdaněny extrémně moc). Do plateb nejsou započítány další nutné výdaje, jako jsou energie nebo nájmy. Podle studie PAQ Research pokud se podíváme se na to, co lidem zbývá po zaplacení všech výdajů, nejchudší jsou na tom nejhůře a klesli od roku 2021 dokonce do mínusu, zatímco nejbohatší si výrazně polepšili.

Liberální institut ve skutečnosti nejeví zájem o život lidí, o společnost, o demokracii, ale jen o ideologickou zaťatost. Umí jen tu bazální násobilku z prvního stupně základní školy. Sám se k liberalismu, dokonce i ekonomickému, rád hlásí, ale k téhle primitivní východoevropské verzi určitě ne, to je hnus.

Nastoupili jsme do vlaku, který vjel na jinou kolej

  „Patříme na Západ,“ tvrdí dnes mnoho českých politiků, intelektuálů i pracujících občanů. Volání směrem k Západu však mělo smysl v 90. letech minulého století. Byla jím myšlena zejména touha po svobodě, demokracii, tržní ekonomce a především po neomezeném konzumu a po elitářství, povyšování nad ostatní evropské země. 

Česká politická a intelektuální elita sice ve své většině – na rozdíl od Polska a Maďarska – spojila svůj osud se západní Evropou a Německem, a to bez sebemenší pochybnosti, Západ se ovšem za posledních 30 let výrazně proměnil. Evropská unie je po Lisabonské smlouvě zcela jiným společenstvím. Podlehla vlivu ideologií přicházejících především z Německa a nasměřovala Evropu k ekonomickému, technologickému, demokratickému a civilizačnímu úpadku. Zaostávání vůči ostatním velmocem a geopolitický význam Evropy se pohybují na sestupné trajektorii. Rozhodovací procesy jsou dnes nastaveny tak, aby výsledky voleb a demokratická rozhodování měly jen omezený vliv a skutečná moc byla přenesena na eurobyrokracii, evropské soudy a nadnárodní organizace. To vše navíc v situaci, kdy je stále zřetelnější, že klíčoví hráči unie, zejména Francie a Německo, každý po svém používá unii k prosazovaní svých vlastních zájmů, často bez ohledu na ostatní členské státy.

Odpor proti unijní poslušnosti přichází hlavně z Maďarska. Vzhled i atmosféra Budapešti, fyzicky přítomné monumentální odkazy na imperiální minulost, spolu se sebevědomým historickým povědomím, možná vysvětlují, proč maďarská politická reprezentace netrpí žádnými komplexy malosti a jedná s evropskými mocnostmi jako rovný s rovným. Je to maďarská tradice. Maďarů je totiž víc mimo Maďarsko než v Maďarsku. Balkán, Rakousko, Slovensko, Ukrajina mají maďarské menšiny, které by chtěly být v Maďarsku, ale i s územím, či celými státy, ve kterých se nalézají. A Orbán se považuje za představitele všech Maďarů, domácích i zahraničních.

V České republice pokračuje jednání o nové vládě. Vztah země k EU je patrně jedním ze základních bodů jednání. Otázkou je vztah k rebelujícímu Maďarsku. Budoucí premiér Babiš se zřejmě jednoznačně nepostaví na žádnou stranu,  EU potřebuje z ekonomických důvodů, s Orbánem se nehodlá rozkmotřit protože má stejné názory na některé politické problémy. 

Větrná bouře Joshua dorazila do Německa

 Během dneška se bude větrná bouře „Joshua“ přesouvat přes Německo. Podle Německé meteorologické služby (DWD) bude obzvláště zasažen sever: možné jsou v Severním moři silné poryvy větru o síle hurikánu. Obzvláště zasaženo bude pobřeží Severního moře, zejména oblast od Východního Fríska přes ústí Labe, Dithmarschen až po Sankt Peter-Ording,

Poryvy větru o síle hurikánu, až 140 kilometrů za hodinu,mohou se vyskytnout ve Šlesvicku-Holštýnsku. Očekává se, že bouře dosáhne svého vrcholu v noci na pátek. U Severofríských ostrovů by tentokrít mohlo být silného větru být o něco méně.

Nebezpečí hrozí na silnicích, protože stromy obalené listím vůči poryvům větru hůře odolávají. „Narušení silniční a železniční dopravy je téměř jisté,“ varuje meteorolog DWD Adrian Leyser. ADAC, který doporučuje účastníkům silničního provozu, aby se vyhýbali trasám v zalesněných oblastech a také v nezalesněných mítech jezdili nižší rychlostí. Riziko zasažení silnými poryvy větru a vyhození ze silnice je největší na mostech, na lesních mýtinách a při předjíždění v proudu vzduchu.

"No Kings!" (Nechceme krále!) volají Američané

Američané ve všech 50 státech se v sobotu vydali do ulic, aby protestovali proti Trumpově administrativě. Společným poselstvím protestů je, že země směřuje k autoritářství a že v USA by neměli být žádní králové.

Miliony lidí se zúčastnily protestů „No Kings“, které jsou druhým pokračováním koalice, která v červnu uspořádala jeden z největších protestních dnů v historii USA. Akce jsou naplánovány ve více než 2 700 lokalitách, od malých měst po velká města, což odráží decentralizaci protestního hnutí proti Donaldu Trumpovi, které se během jeho prvního prezidentství soustředilo na demonstrace ve Washingtonu DC.

Shromáždění jsou obratem oproti situaci před pouhými šesti měsíci, kdy se demokraté po drtivé porážce v celostátních volbách zdáli být bezradní, jak čelit nadvládě republikánů v Bílém domě a obou komorách Kongresu.

Zahradil, přítel Klause a Číny, se stal Motoristou a šilhá po Černínském paláci

 Kolem čestného prezidenta Motoristů Filipa Turka se stahují mračna. Stále sice není jasné, zda se nakonec ministrem zahraničí v nově vznikající vládě nestane, vidina postu se mu však podle hlasů z hnutí ANO pod tíhou jeho údajných rasistických výroků na sociálních sítích vzdaluje. Jedním ze scénářů by proto mohlo být, že do čela resortu zamíří dlouholetý europoslanec za občanské demokraty a současný expert Motoristů na zahraniční politiku Jan Zahradil.

Zahraniční politika pod vedením nové vlády se asi změní tak jako tak, ale Zahradil v čele ministerstva zahraničí by byl výrazný signál našim spojencům v EU i USA, že Česká republika se od nich odvrátí směrem k východní morálce.

Zahradil zároveň ještě jako europoslanec čelil v Evropském parlamentu problémům v souvislosti s poslaneckou skupinou přátelství Evropské unie a Číny, v jejímž čele stál. Skupinu někteří kritičtí europoslanci označovali za nástroj čínského politického lobbingu. Nebezpečné napojení Zahradila na Peking analyzoval před pěti lety vlivný bruselský list Politico.

Skupinu inicioval a podle všeho také ve skutečnosti vedl Zahradilův čínský asistent Gai Lin, který byl oficiálně tajemníkem skupiny a prokazatelně byl v kontaktu s čínskými státními orgány a pomohl zorganizovat nejméně tucet pracovních cest do Číny. Podle informací agentury Bloomberg čínská vláda údajně hradila i cestovní a ubytovací náklady. Kdysi  Klausův neohrožený bojovník proti světovému proletariátu propadl nenápadnému kouzlu Komunistické strany Číny.

Zahradil po loňských volbách do Evropského parlamentu, ve kterých už nekandidoval, vzbudil pozornost tím, že se objevil ve štábu Motoristů a Přísahy. Tehdy řekl, že ukázali potenciál v pravé části spektra. Na jaře Zahradil, který seděl v europarlamentu dvě desetiletí, oznámil po 34 letech odchod z ODS, zároveň se stal expertem Motoristů na zahraniční politiku.

Putin se bude procházet v lůně nepřítele

 V Budapešti dojde k dalšímu setkání amerického prezidenta Trumpa s ruským prezidentem Putinem. Média píší o tom, že jde o zesměšnění Evropy a velký triumf pro Orbána. Ten už je z toho celý v rauši. Nemůže se dočkat příletu svých vzorů. 

Putin, na kterého Unie vypsala už skoro dvacátý balíček drakonických sankcí, se bude procházet po Budapešti, která je součástí protiruské Evropské unie, bude vítán, obdivován, bude se tu objímat s americkým prezidentem. Kdyby někdo v Asii nebo Latinské Americe nebo Africe nevěděl, co je to Evropská unie,  teď se to dozví. Budou toho plná všechna média. 

Trump tím jistě chce Orbána odměnit za to, že bere ruskou ropu, určitě nechce srazit Putina na kolena a rozdrtit ho sankcemi. Proto ho Putin jistě obejme a poděkuje mu. Trump nanejvýš může Putinovi do ucha připomenout své ultimátum, které vypršelo osmého srpna?

Nebo, půjdou spolu ruku v ruce do zákopů, pokleknou před vojáky a řeknou jim: běžte proboha domů, co tu děláte, máte přece rodiny! Putin nechá vyvraždit pár rodin na Ukrajině a Trump se bude chlubit uzavřením dalšího míru. 

Motorkář z Hradu může do sestavování vlády nejlépe zasáhnout

 Agrofert čerpal dotace v době, kde jeho šéf Babiš byl předsedou vlády. Uměle rozdmychaná aféra živená deset let, kterou teď Vrchní soud chce hnát z bláta do louže, k jakémusi vyústění. Místo toho, aby se politici a novináři zabývali dalším chodem země, chovají se jako hyeny, zabývají se vydíráním, útoky na Andreje Babiše, který právě drtivě vyhrál ve volbách. 

Dalo se po volbách čekat, že za Fialou vykoledovanou porážku pražských kultovních stran, ODS, TOP09 a pirátů, bude muset země česká trpět. 

Naivní hvězda zdánlivě vítězné strany Turek si myslel, že jeho minulost je pochovaná v hluboké české zemi. Spletl se, česká politika je nevábná žumpa, ze které se dá v případě potřeby jakýkoli zdánlivě zapomenutý názor vytáhnou a předložit  veřejnosti k očichání. Deník N to provedl ve chvíli, kdy Turkova hvězda se připravovala zářit ve vládě. Místo toho může putovat před soudní stolici. Motoristům zřejmě nezbude než usednou tam, kam patří, do kouta ve sněmovně, kde budou zkoumat, kudy se jde na záchod a kolik stojí panák ballantinky.

Ani Okamura, hlásná trouba českých národovců, rasistů a fašistů, se vstupem do vlády neuspěl. Neuvážená propagace rasizmu mu zřejmě podrazí nohy. Jestli si ho jako nepřítele EU a NATO, tedy i České republiky, která je součástí těchto struktur, zvolí Sněmovna do čela, bude to výsměch většině občanů.

Povolební gordický uzel by měl, pokud chce mít nějaké hmatatelné zásluhy o český stát, rozseknou pán z Pražského hradu. Mohl by postavit motorku pod schody a všechny obžalované abonenty na vládní křesla amnestovat. Moralisté i nemoralisté by jistě zuřili, ale politické dění českého státu by se pohnulo, posunulo o mnoho měsíců dopředu. 

Jak se dá volit hloupě?

 Dopadlo to jako minule, jen obráceně. V rozpůleném Česku se skoro nic nemění, jen na čtyři roky bere do ruky vládu nacionální populismus. Česko na prvním místě, ale kde vlastně? V Evropě určitě ne, nikoho to nezajímá.

Otázka, která bude ještě položena mnohokrát – proč lídr ANO Andrej Babiš vyhrál volby tak suverénním způsobem? Provizorní odpověď zní, protože se nejlépe naladil na potřeby lidí, kteří doufají, že již jednou vyzkoušená silná strana a lídr vylepší jejich život. Lepší oni než nevyzkoušení noví rozčilení. Život, myslí si velká část české populace, se bohužel zhoršil během energetické krize, jež spustila inflační vlnu, znehodnocující příjmy fakticky o celou třetinu. Vláda Petra Fialy tady udělala tu úplně největší chybu, vyslechla energetické barony, oslyšela ostatní. Podcenila mechanismy fungování lidské mysli, která v pozdní konzumní společnosti, zdá se, většinově odvozuje větší nebezpečí od růstu cen vajec, másla a piva než od realistického pohledu na geopolitické ohrožení. Babiš moc dobře ví, že košile nákupního košíku je nejen v Česku jako moderní svěrací kazajka, na rozdíl od volného plandavého kabátu velké světové politiky, která ale ve skutečnosti ovlivňuje i ty košíky více, než si myslíme.

Přesto mohou právě skončené volby českou společnost znovu pozvednout. Ze všeho nejvíce v procesu prozření k rozumnému střízlivému pohledu na to, co se skutečně v české politice nyní děje. Chvíli to bude trvat, ale oči po chvíli může otevřít každý. I ti, kteří se nechávají zbavovat svobody tím, že tolik spoléhají na politické lídry.

135. ročník Velké pardubické vyhráli Irové

 Velká Pardubická má po 30 letech zahraničního vítěze. Vítězem 135. ročníku je osmiletý irský valach Stumptown s žokejem Keithem Michaelem Donoghuem. 

Obhájce prvenství a největší favorit Sexy Lord v sedle s Jaroslavem Myškou těsně před cílem z dostihu odstoupil. Druhý doběhl High in the Sky s Janem Faltejskem, třetí skončil 8letý hnědák Čáryjape s žokejem Adamem Čmielem.

Pražská inteligence rozhoduje o životě na venkově

 Filip Pertold:Na šedesáti stranách, které jsou nyní v procesu revize, doporučuji pro zlepšení situace toto desatero:

1. Reforma fiskálního federalismu a pravidel RUD – aktualizovat alokační mechanismus daní tak, aby motivoval k hospodářské aktivitě a investicím; zavést dynamické prvky reagující na demografické a strukturální změny.

2. Podpora slučování obcí a mezikomunální spolupráce – snížit extrémní institucionální fragmentaci (6 000+ obcí), posílit kapacitu regionálních administrací a vytvořit efektivní nástroje sdíleného investičního plánování.

3. Reforma sekundárního a terciárního vzdělávání – omezit ranou selekci, rozšířit všeobecné vzdělávání, zvýšit dostupnost a kvalitu vysokých škol mimo Prahu a Brno, zlepšit koordinaci mezi školami, sociálními službami a regionálními úřady.

4. Zřízení profesně orientovaných regionálních univerzit – odlišit výzkumně a profesně zaměřené instituce; posílit aplikovaný výzkum a spolupráci s lokálními podniky.

5. Zvýšení efektivity politiky výzkumu a inovací – zavést systematické hodnocení regionálních RIS3 strategií, dlouhodobé financování inovačních center a fiskální pobídky (např. zrychlené odpisy, daňové bonusy pro R&D).

6. Reforma trhu práce – snížit daňové zvýhodnění atypických smluv, posílit kolektivní vyjednávání na odvětvové úrovni a rozšířit aktivní politiky zaměstnanosti (rekvalifikace, reskilling) v zaostávajících regionech.

7. Zlepšení dopravní dostupnosti a integrace veřejné dopravy – dokončit páteřní síť dálnic, prioritizovat modernizaci železnic a zajistit interoperabilitu dopravních systémů mezi kraji; posílit přeshraniční vazby mezi kraji.

8. Cílená politika sociální koheze a dostupného bydlení – rozšířit obecní nájemní sektor, intervenovat v oblastech s koncentrací chudoby (Ústecký, Karlovarský, Moravskoslezský kraj) a zlepšit dostupnost zdravotní péče.

9. Posílení administrativní a analytické kapacity regionů – vybudovat profesionální aparát regionálních vlád se schopností plánovat, monitorovat a vyhodnocovat strategie na základě dat.

10. Strategická koordinace rozvoje metropolitních a periferních oblastí – řídit suburbanizační procesy, investovat do dopravní a sociální infrastruktury v okolí velkých měst a zmírnit prostorovou polarizaci ekonomických příležitostí.

Pozn:

Vzdělancova slovíčka se vzdělancům dobře poslouchají, když venkovský člověk má být až tím posledním, kdo má o svém životě rozhodovat.

Na českém venkově se nejlépe žilo na přelomu 19. a 20. století, za Protektorátu a za normalizace, tedy v obdobích, kdy byly arogance a rozpínavost Prahy omezovány.  

Mladé tvářičky v jámě lvové

 Začala nečekaná povolební debata o tom, zda je zastoupení velmi mladých lidí v politice dobře nebo špatně. Debata se opět zvrhla v aktivisticky primitivistické hesla o „slepicích“ z jedné strany a „šovinistech“ z druhé. Odpověď není jednoznačná, ale rozhodně to není „že super mládí má zelenou, a má rozhodovat o  budoucnosti státu.

Před mikrofony se objevily mladé poslankyně, z jejichž chrlících nesrozumitelných projevů lze pochytit jen některá slova. Posluchač si klade otázku, jaká je inteligence těch, co tyto flašinety nainstalovali ve Sněmovně? Zřejmě rozhodly mladé tváře, účesy a narození v 21. století. Jakoby se vrátily devadesátky, kdy byli Dlouhý, Gross a Buzková nejpopulárnějšími politiky jen proto, že měli mladé tvářičky. Snad se dokonce nevrací volby předlistopadové, kdy bylo určeno, kolik mladých lidí (členů SSM) ve sněmovnách musí být zvoleno.  

Práce poslance určitě není něco, co dokáže dělat každý. Dobře ani špatně. Pokud má politik ale vykonávat svojí funkci dobře, vyžaduje to extrémní zkušenosti, značné analytické schopnosti, znalost práva, co nejširší spektrum vědomostí, vyjednávací schopnosti a sociální IQ. Představa, že tímto disponuje člověk ve 21 letech, je hodně naivní. Ti, kterým už bylo alespoň 30, moc dobře vědí, jak na tom byli, když jim bylo 21. Byli naivní, nezkušení, ale odporně sebevědomí. Dělali  chyby. Chybami se inteligentní člověk nejvíc učí. Většinu problémů člověk v tomto věku řeší poprvé, protože škole na ně nemohl ani narazit. A vzhledem k věku nemůže mít zkušenost s následky svých rozhodnutí, protože zásadní rozhodnutí, jaká se dělají nejen v politice, nikdy předtím nedělal. Velká část mladých nic neumí, ale chce dělat práci, jaká by je bavila, a za peníze podle svého přání, a přitom mít spoustu volnosti na zábavu a cestování. Pokud taková místa jsou, tak jsou dávno obsazená. Takže jako dobře placené koryto se jeví politika.

Samozřejmě mladí vzdělaní lidé i díky své nezkušenosti a naivitě, mají víc elánu, odvahy a sebevědomí, jsou schopni se pustit do „nereálných“ věcí a dotáhnout je do konce. Výsledkem jsou malé či větší chyby a neúspěchy. Společnost proto zavedla (psaná i nepsaná) pravidla pro většinu povolání, kde musí být dlouhé roky praxe, která opravňuje k samostatné odpovědné práci. Ve 21 letech nemůžete lékař sám operovat důležité lidské orgány. Teoriemi nabitý doktor Cvach ze seriálu Nemocnice na kraji města je toho příkladem. Politika je odpovědná práce, rozhoduje se v ní o chodu státu a o způsobu lidského života, je proto nejméně stejně odpovědná jako práce chirurgů, přesto je mezi politiky mnoho Cvachů. 

Jako naprostá idiocie, se jeví propagování volebního práva od 16 let. Je nasnadě, že to propagují ti, pro které by to znamenalo obří výhodu, protože jim zrovna vychází, preference u mladých dobře. V 16 letech nemá drtivá většina páru o tom, která bije. Jsou extrémně ovlivnitelní propagandou. Mají nulové zkušenosti a přehled o čemkoliv. Většina z nich se v tu dobu pouští do čtení prvního dílu Pána prstenů. A stát jim nedůvěřuje v ničem jiném. Nemůžou pít alkohol, mít zbrojní průkaz, rozhodovat o sobě, jít bojovat do války. Nemají děti. Ale mohli by volit? Proč?

Nezničitelný škůdce

Klaus se 35 let vnucuje senzacechtivým novinářům, a tím i veřejnosti. Je mu naprosto jedno, jaká je politická barva jeho posluchačů, hlavně že někdo jeho pomatené teorie je ochoten poslouchat. Po sečtení výsledků sobotních voleb Klaus jako 84letý abstinent zaparkoval v jedné malostranské putice na straně jednoho z vítězů voleb, u stolu autíčkáře Turka. 

Václav Klaus celý život nevědomě pracoval na podpoře teze, že prognostické ústavy zakládané ve Varšavské smlouvě byly KGB projektem zaměřeným na budoucí transformaci, v níž nejvíc zbohatnou ti největší gauneři. Když Klaus na počátku 90. let využíval lidské naivity, zdály se jeho fantasmagorie slabším lidským jedincům uvěřitelné. Klausovy kravaty a tenisová raketa okouzlily veřejnost, která do roku 1989 o existenci nějaké ekonomiky téměř nic neslyšela. V rodinách se doslova přes noc změnily názory na budoucnost dětí, žádní konstruktéři, stavitelé a lékaři z nich nemohli být - budoucnost měli mít ekonomové. 

Klausovy iluze, převlečené za „volný trh bez přívlastků”, měly automaticky vytvořit ten „nejlepší“ model světa — aby ti největší gauneři ovládli jeho ekonomické toky. Této cestě nesmělo nic stát v cestě. Veleslavný ekonom Klaus, který chtěl celý svět učit, proto buď nepochopil, nebo záměrně popřel jednu ze základních kapitol ekonomie, která je i v učebnicích pro mentálně méně obdařené studenstvo: Externality. 

Začal propagovat zcela šílený, pavědecký opak reality: že klimatická změna je lež a že musíme ve vzájemném, nikým neomezovaném souboji, urvat a drancovat, co můžeme. 

I v devadesátých letech ale existovalo pár lidí, kteří všechny tyto jevy prokoukli a varovali před nimi, zatímco většina volila Klausovu tenisovou raketu a považovala Rusko za umírající relikt neschopný někomu ublížit. Pro těchto pár myslících bylo depresivní vidět, jak tupou a zmanipulovanou entitou se tento národ stává. 

Kdybyste ale i jim, těm lidem bez iluzí o národu Čapka a Wichterleho, tehdy řekli, že i když další dekády přinesou miliardy důkazů o tom, jakými pavědeckými bludy Klausovy teze byly, přesto to bude právě on, kdo se v roce 2025 opět stane jednou z nejsilnějších figur v pozadí, určujících charakter a kroky vlády, kterou si občané vyberou, aby „vyřešila“ důsledky těch původních Klausových tezí. To by Vám nevěřili ani oni a ťukali by si na čelo. 

Devadesátkoví veksláci z heren a la Chlad a jejich hajlující loutky se nyní derou na ministerstva, aby tam uzákonili Klausovy teze o tom, že máme navýšit spotřebu a co nejvíce dovážet to, co nás jednou ekonomicky a ekologicky zničí. 

Přijde s novou vládou lidskost?

 Obyvatelstvo České republiky není z velké části spokojeno se současným režimem. Mnoho lidí vzpomíná na dobu před rokem 1989 s nostalgií. A to nejen mnozí staří lidé, ale i jejich děti a dokonce i vnoučata. A to nejen vesničané bez diplomů, ale i studenti a IT specialisté. Jistota a pořádek se pro ně staly obrazy oné vytoužené minulosti, přestože byla jiná demokracie. Život byl v socialistickém Československu určen a zaručen na vysoké úrovni. 

Mladí lidé, kteří dnes žijí v představách o úspěšné kariéře, naslouchají svým prarodičům, kteří vzpomínají na pohodový život v Československu. Vysněný úspěch a rychlé bohatství po vzoru postsocialistických převlékačů kabátů jsou většině mladých lidí najednou nedostupné, pád na tvrdou zemi je bolestný.

Staří lidé v listopadu 1989 vycházeli na prochladlá náměstí českých měst, neboť toužili opustit SSSR a stát se součástí západní Evropy s plnými obchody a naleštěnými silnými auty. Ne všem takový návrat byl dopřán.

 Evropa je nepodvedla, vyhlídky na kvalitu života, nemluvě o právu a svobodě, vyžadují dlouhý čas. Všude v postkomunistickém světě si lidé mysleli, že od Nového roku budou žít jako na Západě, a pracovat starým způsobem, jak byli zvyklí za socialistických časů, kdy byli odměňováni za pracovní výkon kombinovaný s loajalitou a nezajímalo je jestli jejich práce má ekonomický smysl.

Jak se nyní ukázalo, rok 1989 přinesl sice osvobození od SSSR, ale v žádném případě  vnitřní osvobození od socialistického způsobu života.

Podle vyjadřování několika jedinců je nesmyslem tvrzení, že většina lidí v bývalých východoevropských satelitech SSSR se 35 let po dosažení svobody chce vrátit k Moskvě. Je zde však, především na venkově, stále silnější pocit beznaděje, obav z budoucnosti. Zásluhou neschopnosti nových majitelů končí na venkově další a další kdysi dobře prosperující průmyslové podniky (papírny, sklárny, strojírny, textilky atd.). Najít v okruhu 15 km od vesnice zaměstnání je dnes těžké, dříve v nejhorším případě byl po ruce zemědělský podnik v místě. Stejně obtížné je zásobování i základními životními potřebami a veřejná doprava. Bez auta na venkově je život nesnesitelný.

Volby přinesly určitou naději, že Babišova pravicová vláda bude mít lidskou tvář. Sliby to naznačovaly, ale ani lidskost není zadarmo. Pokud se nepodaří zastavit nejméně 100 miliard daňových úniků, bude erár pořád prázdný. 

Sparta-Slávie a počty diváků na fotbale v minulosti

Nejvíc lidí chodilo na fotbal za Antonína Novotného a Klementa Gottwalda. Nejméně za Tomáše Garrigue Masaryka, Václava Klause a Václava Havla. Návštěvnost nejvíc narostla za Emila Háchy. V režimu ani míře demokracie klíč nehledejme…

Rekordní derby slavilo nedávno šedesátku. Počátkem září 1965 se na Strahově – v ochozech dříve Státního Masarykova stadionu, později Státního sportovního stadionu, Stadionu Československé armády, nakonec Stadionu Evžena Rošického – tísnilo 50 105 platících diváků.

Proč? Derby, nejsledovanější událost domácího sportu, se hrálo na největším fotbalovém stánku v Čechách a na Moravě. Oficiálně pro 45 000 lidí, občas však vstřebal návštěvu až o třetinu vyšší. V září 1935 se na něj při finále Středoevropského poháru Sparty s Ferencvárosem vešlo 55 000, v září 1936 při finále pro změnu s Austrií 60 000 diváků. Šedesátitisícové – jak se říkalo „mnohohlavé“ – publikum sem přilákala i reprezentace, poprvé v dubnu 1949 s Maďarskem.

Čtyřicet tisíc diváků přišlo na derby naposledy v dubnu 1968. Třicet tisíc v květnu 1975 a alespoň dvacet tisíc v dubnu 2009. Na opačném konci žebříčku se choulí 4619 srdcařů ze září 1981, 4700 z července 2020 a 4733 nejvěrnějších ze srpna 1990.

Čísel, kterým se ani nepřibližujeme, dosáhl fotbal bez marketingu, sociálních sítí a televize. Videoklipů a podcastů. Bez digitálních médií, online platforem, mobilních aplikací. Diváci chodili na soutěž, na klub a na hru, nikoli na produkt nezřídka předváděný jako reality show. Podhoubí „nejlidovějšího sportu“ tvořily obliba odvětví, tradice, mentalita fanoušků. A návštěvnost posouvaly faktory, které dnes chybí a chybět budou

V první řadě, kapacita stadionů. Na Strahov, Tehelné pole i Lužánky se vešlo až 50 000, na Letnou, do Edenu a Vítkovic přes 40 000 diváků. Pětatřicetitisícovou návštěvu zvládly Štruncovy sady v Plzni i Čermeľ v Košicích. Třicetitisícovou Stará střelnice a Bazaly v Ostravě. Víc než pětadvacetitisícovou Trnava, Malšovice, Juliska v Dejvicích…,

Nejlevnějším lístkům k stání druhé kategorie, „obvyklému ligovému vstupnému“. říkali za první republiky „šestikorunky“. Za protektorátu stály deset a po měnové reformě tři koruny. Chodili za ně dělníci, střední třída kupovala kategorii první. Sedadla – v lóžích, na tribuně a u hřiště – si vyhradila honorace. Upřímně řečeno, nabídka volnočasové zábavy byla omezená a ani desetikoruna utracená za utkání neměla příliš alternativ.

Za komunismu nejprve ceny určovaly úřady, „volná tvorba vstupného“ byla připuštěna teprve v roce 1965. V archivech dohledáme řadu dopisů, které tento krok kritizovaly. „Kdy přestanete okrádat návštěvníky čs. kopané novou tvorbou (zlodějnou) cen,“ stěžoval si Ústřednímu výboru KSČ fanoušek." 

Sport a kulturu ve městech zařízla po roce 1970 Husákova propagace chat a chalup. Komunisté potřebovali lidi vyhnat z měst, aby se neorganizovaně neshromažďovali  "Na fotbal jít nemůžu, protože musím být na chalupě," bylo nejčastější zdůvodnění absence  v hledišti. Jinou výmluvou byly vyšší ceny vstupenek, kterou úřady svěřily klubům.  

Bůh ví, co by říkali po listopadu 1989, kdy ceny vyskočily jako nikdy předtím. Čísla se pochopitelně propadla. V devadesátých letech na 5500, v dalších dvou dekádách na 4700. V sezoně 2002/03 chodilo na ligu v průměru 3878 a v ročníku 2004/05 3822 diváků! Stejně jako v dobách prvorepublikových dřevěných ohrad, nezpevněných ochozů a židlí u hřiště na Čechii Karlín nebo na ČAFC Královské Vinohrady.

Smrt přišla na fotbalové utkání

  Utkání předních celků krajského přeboru - páté ligy, vloni čtvrté Třeboně a třetího Roudného, nemělo vítěze ani poraženého. Předčasně bylo odpískáno. Krátce po zahajovacím hvizdu totiž zkolaboval v hledišti fanoušek(Ille)autoškola?. Utkání bylo přerušeno a po půl hodině také předčasně ukončeno. Přes veškeré úsilí záchranářů skončil boj o život nejhorší možnou zprávou.

Utkání bylo přerušeno z důvodu kolapsu jednoho z diváků, u něhož došlo k zástavě srdce. Nejprve mu byla poskytnuta laická pomoc a do tří minut přijeli i lékaři. Resuscitace probíhala asi patnáct minut. Pán měl v minulosti vztah k oddílu kopané, což velmi zasáhlo jak nás funkcionáře, tak i samotné hráče. Vzhledem k těmto okolnostem bylo utkání po dohodě obou týmů a rozhodčího zhruba ve 30. minutě ukončeno," popsal smutnou událost Lubomír Skála, předseda TJ Jiskra Třeboň.

Hráči se už na hřiště nevrátili a zamířili do kabin. Hlasatel oznámil kvůli kritické zdravotní situaci předčasný konec utkání. Záchranáři pokračovali v oživování fanouška, jehož se bohužel nepodařilo zachránit.

Utkání Třeboně s Roudným se dohraje v náhradním termínu pod umělým osvětlením. "Zatím to ještě není oficiálně schválené, ale zápas by se měl odehrát v úterý 14. října od 18 hodin. I předpisy říkají, že v podobných případech má být utkání v rámci piety ukončeno. Za těchto okolností se ani nikomu nechtělo dál v zápase pokračovat. Všichni to pochopili, a věřím, že svaz nebude mít s náhradním termínem problémy," uvedl šéf třeboňského fotbalu